Historie vodní dýmky a nejčastější otázky současnosti

Rádi si dopřejete vodní dýmku, nebo ji dokonce máte doma? Možná vás jen zaujala na dovolené a cestách světem a chcete se o ní něco dozvědět. Ať už je to jakkoli, máme odpovědi na vaše otázky.

Vodárna, vodnice, šíša (shisha), hookah… Je jedno, jak jí říkáme. Vždycky víme, co si pod tím představit. U nás si tabák prohnaný dýmkou vychutnáváme už pár let, historie tohoto stylu kouření je ale mnohem delší.

• Kde je původ vodní dýmky?
• Jaký byl původní účel vodní dýmky?
• Až od 20. století dýmku mohou kouřit také ženy
• Kde si můžete vodní dýmku vyzkoušet?
• Jak funguje vodní dýmka a z čeho se skládá
• Škodlivost vodní dýmky

Její původ se datuje do 2. poloviny 16. století a světlo světa údajně spatřila v Indii. Odsud se postupně její používání rozšířilo do Egypta, dalších arabských zemí a do Persie (dnešní Írán – poznejte další zajímavosti o něm). Původně primitivní „zařízení“ z kokosového ořechu a dutého stébla trávy se díky Peršanům stalo o dost sofistikovanějším – vázy (karafy, spodní část dýmky s vodou) se začaly vyrábět z keramiky a odzvonilo i „brčkům“ – místo nich se začaly používat hadice.

Vodní dýmka původně sloužila k požívání konopí. To lidé začali zařazovat do svých životů krátce poté, co objevili jeho omamné účinky, které považovali za léčivé. Aby to bylo ještě pestřejší, za vznikem první dýmky stál údajně fyzik Hakim Abu’l-Fath Gilani – ten dokázal vymyslet, jak to zařídit, aby se dým „cestou očistil“. Jakmile procházel skrze vodu, bylo všechno v pořádku.

Původně šlo o potěšení jen vyšších vrstev, bohatých velmožů a osob na královském dvoře. Postupem času dýmka lidověla, až se dostala i k „obyčejným smrtelníkům“. Teprve až ve 20. století, kdy přišla na Západ, došlo ke zrovnoprávnění a mohly ji kouřit i ženy – do té doby to byla čistě mužská záležitost.

Kouření prostřednictvím vodní dýmky se šířilo po světě díky migraci obyvatelstva, a to do oblasti Středního východu (důležitá úloha Persie už byla zmíněna), do Sýrie a Saudské Arábie. Oblíbili si ji i v Íránu, Nepálu a Pákistánu. Trend doputoval až do jižní části Afriky a ve 20. století se šíša dostala do USA, Kanady a do Evropy.

Zatímco u nás si můžete vodní dýmku dopřát jen v čajovnách nebo speciálních barech, v arabském světě vám ji nabídnou nejen v takových podnicích, ale klidně i ve vyhlášených restauracích, populárních hotelech nebo v běžných kavárnách. Jako se v Česku chodí na pivo (a cigaretu), tak se v arabských zemích kouří dýmka a pije sladký čaj.

Abyste lépe pochopili princip vodní dýmky, je vhodné podívat se na její jednotlivé části.

• Váza/karafa: Spodní část dýmky tvoří váza s vodou. Ta se obvykle vyrábí ze skla, ale může být i keramická, nebo dokonce dřevěná. Mívá různé tvary a barvy. Voda v ní musí dosahovat 1–2 centimetry nad trubici.
• Tělo: Tělo je úzká část, nejčastěji mosazná, ocelová nebo třeba hliníková. Dělí se na srdce a smokestem. Smokestem vede kouř do karafy a kouř, který projde přes vodu a ochladí se, se pak srdcem dostává do hadice.
• Hadice: Hadice (nebo taky šlauch) vede kouř až do našich úst. Samotná hadice má dvě koncovky – jednu do úst a jednu pro připevnění k dýmce. Vnitřní materiál má vliv na chuť tabáku, proto je nejlepší mít hadici z PVC, silikonu nebo velbloudí kůže.
• Korunka: Tato drobná součástka se přes těsnění nasazuje na tělo dýmky. Překrývá se alobalem s dírkami, na něj se pak pokládají žhavé uhlíky.
• Tarbuš/krytka: Krytka brání teplu, aby unikalo do okolí a udržuje ho u korunky. Tak zefektivňuje ohřev tabáku.

Jakmile potáhnete z hadice, dostanete žhavý vzduch od uhlíku do korunky, kde je tabák. Vysoušením a pálením mokrého tabáku vzniká dým (pro jeho zvlhčení a zvýraznění chuti se dá použít i melasa). Kouř pokračuje tělem dýmky do karafy s vodou. Ta zabublá, ochladí kouř a ten pak putuje vzhůru přes hadici do úst.

Úžasnému rituálu skupinového kouření dýmky, kdy si nechávají přátelé a známí kolovat jeden šlahoun, propadl kdekdo. Už v onom zmíněném sdílení koncovky hadice může být potíž, co se zdraví týče – přenos infekčních nemocí, o které její nositel třeba zrovna ani neví, na sebe nemusí nechat dlouho čekat.

Škodlivost ale spočívá především v něčem jiném. V samotném kouření. Pokud jste i vy uvěřili tomu, že kouření dýmky není tak zdraví devastující jako kouření cigaret, mám pro vás špatnou zprávu. V souboji vodní dýmka vs. cigarety šíša opravdu nevyhrává.

Ačkoli si lidé často myslí, že díky průchodu kouře přes vodu se do těla nedostává tolik škodlivých látek jako z cigaret, není to tak – vdechovaný vzduch obsahuje celou řadu chemických látek, především obávaného dehtu a oxidu uhelnatého, který působí na krevní barvivo, jež pak nedokáže přenášet kyslík do všech orgánů těla v takové míře, jak by bylo potřeba.

Kromě dehtu a oxidu uhelnatého jsou v kouři i prachové částice, těžké kovy a karcinogeny, jako je třeba chrysen nebo fenantren, nebo látky poškozující dědičnou informaci (mutageny). A nakonec je tu nikotin, na kterém může při kouření dýmky vzniknout závislost stejně tak, jak je tomu v případě cigaret.

Přesto je ale kouření dýmky zážitek, který je fajn aspoň jednou za život zkusit. Půjdete do toho?