PROČ BYSTE MĚLI CHTÍT JET DO ALŽÍRSKA?

Encyklopedie

Čím je Alžírsko výjimečné a co vše tam uvidím a zažiju?

Alžírsko je zapomenutá perla severní Afriky a největší země na kontinentu. Při cestování v Alžírsku si budete připadat jako v jiném světě. Budete pohlceni obrovským množstvím nádherných antických památek, starých měst a koloniální architektury. Překvapí vás zelená a svěží příroda, vodopády a lesy severního Alžírska a uchvátí vás nekonečné písečné duny a skalní útvary hluboko na Sahaře.

​​Na rozdíl od sousedního Maroka budete mít všechny skvosty téměř sami pro sebe. Na zahraniční turisty tady prakticky nenarazíte a když, budou to stejní nadšenci jako vy. Rozhodně ale narazíte na spoustu přátelských místních obyvatel, ktečí budou mít upřímnou radost, že jste se do jejich země vypravili

Jaké jsou poznávací zájezdy do Alžírska s CK HAMIDI?

Stejně jako všechny ostatní zájezdy naší cestovky jsou i cesty do Alžírska, které pořádáme, autentické, zaměřené na poznávání místních obyvatel a pravé tváře téhle fascinující země. V malých skupinách, s českým i místním průvodcem a v přátelské atmosféře můžete vyrazit na velký, 15 denní okruh, a poznat to nejlepší, co Alžírsko nabízí. Ve spolupráci s místními partnery jsme připravili vyvážený itinerář, který kombinuje památky, přírodu a místní život. Vezmeme vás i hluboko na Saharu až k hranicím Nigeru, abyste jako jedni z mála cestovatelů poznali opravdový život v největší poušti světa.

NAŠE ZÁJEZDY DO ALŽÍRSKA

  • 16

    Všechny krásy Alžírska bez kompromisů od severu k jihu, od západu na východ. Koloniální města Alžír a Bejaia, hory i nádherné antické památky nás čekají na severu.  Několikadenní putování Saharou na jihu s Tuarégy nás vezme do úplně jiného světa.

    Skupiny

    Skupiny 6 - 14 osob

    Letecky

    Letecky z Prahy

    Náročnost

    Náročnost

    Komfort

    Komfort

    Města

    Města

    Památky

    Památky

    Příroda a venkov

    Příroda

    Místní život

    Místní život

    76 900 

    Záloha: 20%

    3.5. - 18.5.2024

    25.10. - 9.11.2024

    16

    Detail zájezdu

INFORMACE O ALŽÍRSKU

Historie a zvyklosti, příroda a podnebí, jídlo, praktické informace, mapa a mnoho dalšího

ZÁKLADNÍ INFORMACE O ALŽÍRSKA

Alžírská demokratická a lidová republika

Alžírsko je stát na severu Afriky. Jeho sousedy jsou Tunisko, Libye, Niger, Mauritánie, Mali, Maroko a území Západní Sahary.

  • ROZLOHA: 2 381 741 km² (10. na světě)
  • NEJVYŠŠÍ BOD: Tahat (3 003 m n. m.)
  • ČASOVÉ PÁSMO: – jako české
  • POČET OBYVATEL: 40 969 443
  • JAZYK: arabština a berberština (úřední), francouzština rozšířená v obchodním styku
  • NÁBOŽENSTVÍ: sunitští muslimové 99 %, ostatní křesťané a jiné formy islámu
  • STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: poloprezidentská lidově demokratická republika
  • HLAVNÍ MĚSTO: Alžír (3 415 811 obyvatel)
  • VZNIK: 19. března 1962 (nezávislost na Francii)
  • HLAVA STÁTU: prezident a předseda vlády
  • MĚNA: alžírský dinár (DZD)
  • TELEFONNÍ PŘEDVOLBA: +213

INFORMACE K CESTOVÁNÍ DO ALŽÍRSKA

  • CESTOVNÍ DOKLAD: občané ČR potřebují cestovní pas. Razítko z Izraele může být důvodem pro neudělení víza.
  • VÍZA A REŽIM VSTUPU: občané ČR potřebují ke vstupu do Alžírska vízum, které musí být vyžízené předem na velvyslanectví v Praze. Vízovou žádost je nutné podpořit dopisem a potvrzením alžírské cestovní kanceláře nebo obchodního partnera.
  • ČESKÝ ZASTUPITELSKÝ ÚŘAD: Velvyslanectví ČR v Alžíru
  • PENÍZE: Většina velkých hotelů, restaurací a obchodů přijímá mezinárodní platební karty a ve městech jsou bankomaty. Přesto je Alžírsko spíše hotovostní ekonomikou a doporučujeme mít u sebe stále její dostatek. V zemi si můžete směnit eura, dolary nebo další měny.
  • DŮLEŽITÁ ČÍSLA: Policie 17, záchranka a hasiči 14
  • INTERNET A TELEFON: Roamingové poplatky za data a volání jsou vysoké. Zvažte proto pořízení místní SIM karty. Wi-Fi zdarma je dostupná ve většině hotelů a restaurací.
  • ELEKTŘINA: Elektrický proud je 230V/50 Hz, zásuvky jsou 2 kolíkové, kruhové a plochá vidlička bez uzemňovacího kolíku funguje bez problému.
  • CELNÍ PŘEDPISY: Je možno dovézt 1 litr alkoholu a 200 ks cigaret

INFORMACE K CESTOVÁNÍ DO ALŽÍRSKA

  • CESTOVNÍ DOKLAD: občané ČR potřebují cestovní pas. Razítko z Izraele může být důvodem pro neudělení víza.
  • VÍZA A REŽIM VSTUPU: občané ČR potřebují ke vstupu do Alžírska vízum, které musí být vyžízené předem na velvyslanectví v Praze. Vízovou žádost je nutné podpořit dopisem a potvrzením alžírské cestovní kanceláře nebo obchodního partnera.
  • ČESKÝ ZASTUPITELSKÝ ÚŘAD: Velvyslanectví ČR v Alžíru
  • PENÍZE: Většina velkých hotelů, restaurací a obchodů přijímá mezinárodní platební karty a ve městech jsou bankomaty. Přesto je Alžírsko spíše hotovostní ekonomikou a doporučujeme mít u sebe stále její dostatek. V zemi si můžete směnit eura, dolary nebo další měny.
  • DŮLEŽITÁ ČÍSLA: Policie 17, záchranka a hasiči 14
  • INTERNET A TELEFON: Roamingové poplatky za data a volání jsou vysoké. Zvažte proto pořízení místní SIM karty. Wi-Fi zdarma je dostupná ve většině hotelů a restaurací.
  • ELEKTŘINA: Elektrický proud je 230V/50 Hz, zásuvky jsou 2 kolíkové, kruhové a plochá vidlička bez uzemňovacího kolíku funguje bez problému.
  • CELNÍ PŘEDPISY: Je možno dovézt 1 litr alkoholu a 200 ks cigaret

BEZPEČNOST A ZVYKLOSTI V ALŽÍRSKA

Alžírsko je země turisticky nepolíbená. Ne že by nebylo možné sem za tímto účelem vycestovat, ale Alžírsko se nijak zvlášť nesnaží do země lákat davy turistů. Turistická víza rozhodně nejsou pouhou formalitou a individuální cestování není v zemi obvyklé. I když nám se to povedlo, tak to bylo za cenu několika schůzek na ambasádě a menšího triku s místní cestovní kanceláří, která nám formálně připravila zájezd.

To sebou nese mnoho výhod, pár nevýhod a několik zajímavých specifik. Přes nepřeberné množství historických, kulturních a přírodních skvostů v zemi chybí turistická infrastruktura, jako je dostatek hotelů a hostelů (ty prakticky neexistují), turistických agentur, autopůjčoven atd. Respektive vše tu je, ale v porovnání se sousedními zeměmi je nabídka podobných služeb naprosto minimální. Na druhou stranu se jako turista v Alžírsku budete cítit zcela výjimečně. Nikdo se vás nebude snažit lákat do turistických pastí a předražených restaurací. Naopak se budete setkávat s tím, že vám jako zahraničnímu cestovateli budou místní obchodníci nabízet slevy, pozornosti na účet podniku a projevovat upřímnou radost, že jste se do Alžírska vypravili za účelem poznání a ne za obchodem. Těch pár cizinců v zemi jsou totiž většinou obchodní cestující, expati z Francie a pár dalších nadšenců jako vy.

​Alžírsko je obrovská země a bezpečnostní situace na celém území není stejná. Všude nicméně platí, že obecná a násilná kriminalita je minimální. České i zahraniční úřady nedoporučují cesty do oblasti Kabýlie, kterou obývá berberské etnikum se separatistickými tendencemi a není zcela pod kontrolou alžírské vlády, resp. armády. Ta má v Alžírsku naprosto zásadní postavení a její kontrolní stanoviště najdete doslova na každém rohu. Do oblasti Kabýlie, ale také poblíž hranic s Lybií, Mali a Nigerem doporučujeme vstupovat pouze v doprovodu místních průvodců. Nejen kvůli bezpečnosti, ale především kvůli nevyzpytatelné přírodě, počasí, riziku ztráty orientace a zbylým minám po občanské válce.

​Pocitově se v Alžírsku budete cítit naprosto bezpečně a vítaně. Vaše bezpečnost je pro místní úřady, policii a armádu zásadní a počítejte s tím, že o každém vašem kroku budou vědět. O bezpečnostní incidenty do kterých by byli zapojeni cizinci rozhodně nestojí.

​Pozor si musíte dát na pořizování fotografií. Focení uniformovaných příslušníků, vojenských, policejních nebo jiných strategických objektů je přísně zakázáno. Jednoduchá rada zní – na čem je alžírská vlajka, to nefoťte.

​Alžírsko je muslimská země s tradicí umírněného islámu. V určitých objektech a na určitých místech je tak například nutné přizpůsobit své oblečení i chování místním zvyklostem. Nikde na veřejnosti však ženy cizinky nemusí nosit na hlavě šátky. či se zahalovat přehnaným způsobem.

​Pití alkoholu na veřejných prostranstvích je zakázáno. Alkohol se nabízí v restauracích a v barech se zvláštním povolením, alkohol (včetně vína a piva alžírské výroby) je také možné legálně koupit v mnoha speciálních obchodech, které ale nenajdete ve všech městech.

PŘÍRODA A PODNEBÍ V ALŽÍRSKU

Alžírsko leží na severu Afriky. Ze severní strany je 998 km dlouhé kopcovité až hornaté pobřeží Středozemního moře, na němž leží většina velkých měst včetně hlavního Alžíru. Na severovýchodě hraničí s Tuniskem (965 km), na východě s Libyí (982 km), na jihu s Nigerem (956 km), na jihozápadě s Mali (1 376 km), na jihozápadě s Mauritánií (463 km) a na západě se Západní Saharou (42 km) a s Marokem (1 559 km). S rozlohou 2 381 741 km² je 11. největším státem na světě, největším v Africe a 30× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 7,9 % rozlohy.

​Asi tři čtvrtiny rozlohy země zabírá v jižní části poušť Sahara s pohořími Ahaggar a Tassili. V Ahaggaru je nejvyšší hora země Tahat s výškou 2 908 m n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu, oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700–1200 m n. m. se rozprostírá plošina Šotů se slanými vysychajícími jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem.

​V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami. Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.

Nejníže položeným místem je šot Melrhir (−40 m n. m.). Největší řekou je Šelif.

PŘÍRODA A PODNEBÍ V ALŽÍRSKU

Alžírsko leží na severu Afriky. Ze severní strany je 998 km dlouhé kopcovité až hornaté pobřeží Středozemního moře, na němž leží většina velkých měst včetně hlavního Alžíru. Na severovýchodě hraničí s Tuniskem (965 km), na východě s Libyí (982 km), na jihu s Nigerem (956 km), na jihozápadě s Mali (1 376 km), na jihozápadě s Mauritánií (463 km) a na západě se Západní Saharou (42 km) a s Marokem (1 559 km). S rozlohou 2 381 741 km² je 11. největším státem na světě, největším v Africe a 30× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 7,9 % rozlohy.

​Asi tři čtvrtiny rozlohy země zabírá v jižní části poušť Sahara s pohořími Ahaggar a Tassili. V Ahaggaru je nejvyšší hora země Tahat s výškou 2 908 m n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu, oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700–1200 m n. m. se rozprostírá plošina Šotů se slanými vysychajícími jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem.

​V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami. Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.

Nejníže položeným místem je šot Melrhir (−40 m n. m.). Největší řekou je Šelif.

ALŽÍRSKÁ KUCHYNĚ

Alžírskou kuchyni po staletí ovlivňovali Berbeři, Arabové, Turci, Římané, Francouzi a Španělé. Každá z těchto civilizací přispěla k tomu, že alžírská kuchyně je eklektickou směsicí chutí, vůní a textur, podávanou na mnoho způsobů a velmi příjemnou pro chuťové buňky.

Vliv Berberů na alžírskou kuchyni je jasně patrný v používání dušeného jehněčího masa, zeleniny, obilovin a sušeného ovoce. Turci a Arabové přidali do směsi koření a také řadu vynikajících moučníků. Francouzská kuchyně významně přispěla k alžírským pokrmům používáním rajčatového protlaku a také hranolkami a sladkostmi. V alžírských pokrmech rozpoznáte výraznou chuť římského kmínu, kmínu, majoránky, koriandru a fenyklu. V pokrmech se obvykle používá jehněčí a kuřecí maso a také ryby. Alžírským národním jídlem je kuskus, který se vaří v páře a poté se podává s masem, zeleninou a omáčkou.

Káva je v Alžírsku oblíbená a podává se velmi silná spolu se sklenicí vody. Nejoblíbenějším nápojem v Alžírsku je však čaj s příchutí čerstvé máty. Běžně se také pijí ovocné nápoje.

V Alžírsku není mnoho klasických restaurací, kde byste si vybrali z jídelního lístku nějaký tradiční pokrm. Na každém rohu narazíte především na místní fast foody s grilovanými jehněčími a kuřecími špízy a kebabem. Proto nevynechejte žádnou příležitost k ochutnávce jiných specialit.

HLAVNÍ JÍDLA

Mechoui – jehněčí pečené na dřevěném uhlí, Merquez – pikantní jehněčí klobásky, Chorba – pikantní dušené jehněčí nebo kuřecí maso se zeleninou, Dolma – plněná zelenina, Harira – polévka podávaná o ramadánu, Loubia b’Dirsa – dušené bílé fazole, Badendjal – salát z pečených lilků, Slata bel Clementinas – salát z cibule a pomerančů, Bissar – kuskus podávaný s kuřecím masem a sušenou zeleninou, Djej bil Qasbour – kuře s koriandrem, Brochettes – pikantní kebab, Kefta – masové kuličky s kořením, Lahm bil Zitoun – jehněčí maso s olivami, Mderbel Qar’a – dušená cuketa, Za’luka – lilek ratatouille

​Ochutnat můžete také víno lokální výroby, které je velmi chutné.

​Dobrou chuť.

HISTORIE ALŽÍRSKA

V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. Zárodky civilizace rozesela po severním pobřeží dnešního Alžírska fénická mocnost Kartágo, jejíž centrum bylo v dnešním Tunisku. Ta se dostala do konfliktu s Římem, který si zajistil spojenectví berberských kmenů. Když Řím Kartagince definitivně porazil, dal Berberům za odměnu kartágské území, což byl základ Numidského království. Numidie ovšem prosperovala natolik, že se začala stávat pro Řím nevítanou konkurencí. Římané ji tak v roce 46 obsadili a rozdělili na dvě jednotky, římskou provincii Mauretania a vazalské království okolo města Cirty. Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech, díky čemuž se v oblasti prosadilo křesťanství. Římané ovládali toto území až do roku 429, kdy začalo být obsazováno Vandaly. Ti jako vyznavači ariánství pronásledovali ostatní křesťany, ale jejich jen malý zájem zemi opravdu ovládat posílil oproti římským časům moc berberských kmenů a místních elit. V 6. století Vandaly vytlačili Byzantici, kteří našli s Berbery porozumění, učinili je svými spojenci a dokonce jim vypláceli finanční podporu.

Středověk

Od 60. let 7. století začali do oblasti pronikat Arabové, kteří celou severní polovinu dnešního státu připojili k umajjovskému chalífátu. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo Berberům vnutit vlastní jazyk, kulturu a náboženství. Vytlačili křesťanství z celého Maghrebu. Nakonec Arabové území proměnili i etnicky, když v v 11. století přišla migrační vlna arabských beduínů. V té době malý kus země, zahrnující ovšem i dnešní hlavní město Alžír, ovládli západosaharští Almorávidé, radikální islámská berberská sekta. Ve 12. století je vystřídali Almohádové, jejichž území se po porážce od Španělů rozpadlo na tři části, přičemž tu, která zahrnuje dnešní Alžírsko, ovládli Zajánovci.​

Novověk

V 15. a 16. století řadu severoafrických přístavů ovládli Španělé. Ti tvrdě potlačovali pirátství, což se nelíbilo místním vládcům, kteří s piráty obchodovali, ani pirátům samotným. Vůdce Alžíru Sálim al-Tsámí proto uzavřel spojenectví s korzárem Chajruddínem Barbarossou a společně Španělům klíčové přístavy uzmuli. Sálima piráti uškrtili a vládu tak získal sám Chajruddín. Proti Španělům, a také bouřícím se Kabylům, však potřeboval spojence. Oslovil proto Osmany. Roku 1529 tak bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši. Stalo se poté nadlouho základnou tzv. barbarských korzárů pod osmanskou ochranou. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými barbarskými piráty odvlečeno do otroctví až milion Evropanů. Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100 mešit a více než 60 000 obyvatel. Vládní systém byl komplikovaný, vládli sice oficiálně pašové dosazení z Istanbulu, ale velkou moc držel též elitní vojenský kontingent zvaný odžak a také piráti, kteří plnili státní pokladnu. Na konci 17. století tahanice mezi těmito třemi mocenskými centry zemi de facto roztrhly.

Kolonizace

Vnitřní oslabení bylo velmi nebezpečné zejména proto, že západní mocnosti stále více nahlas mluvily o tom, že s pirátským alžírským problémem je nutno něco udělat. Zelenou k boji dal Vídeňský kongres roku 1815, po němž na Alžír útočili Britové a Američané. Ovšem rozhodující zlom přišel až poté, co se „alžírský problém“ rozhodli vyřešit Francouzi.

V roce 1830 provedla Francie do země invazi a po zajetí vůdce protifrancouzského odboje Abd al-Kádira v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu.

Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo. Francouzi se také pokoušeli využít berberskou otázku a postavit Berbery proti Arabům, jako ty, kteří jsou předurčeni převzít francouzskou a evropskou kulturu.

20. století

Počátek 20. století přivedl první snahy o změnu poměru sil. Důležitými daty byl rok 1943, kdy byl vypracován „Manifest alžírského lidu“ a rok 1946, kdy vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD). Po roce 1954 se část MTLD transformovala do FNO (Fronta národního osvobození).

V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta (NOF) guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Válka v Alžírsku, při které docházelo k mučení a páchání válečných zločinů, si vyžádala více než 400 000 obětí. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 emigrovala do Francie.

První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Bumediena a jeho následovníků.

V roce 1965 v důsledku neuspokojivé ekonomické situace (pomalé tempo ekonomických reforem) došlo ke státnímu převratu. I následující léta probíhala ekonomicky velmi neuspokojivě, důsledkem byly časté personální změny v nejvyšších pozicích. Důraz byl kladen na silný centralistický stát. Po roce 1970 nastává období ve znamení proměn v odvětvích průmyslu a zemědělství a též v kultuře.

V říjnu 1988 Alžírsko zasáhly vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Chadli Bendjedid, byť nepovolil zrušení politického monopolu NOF, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92% pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Chadli Bendjedid byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.

V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.

Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.

Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel. Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav. Prezident Abdelazíz Buteflika, který v zemi vládl od roku 1999, na nátlak armády i veřejnosti odstoupil v dubnu 2019 z funkce.

HISTORIE ALŽÍRSKA

V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. Zárodky civilizace rozesela po severním pobřeží dnešního Alžírska fénická mocnost Kartágo, jejíž centrum bylo v dnešním Tunisku. Ta se dostala do konfliktu s Římem, který si zajistil spojenectví berberských kmenů. Když Řím Kartagince definitivně porazil, dal Berberům za odměnu kartágské území, což byl základ Numidského království. Numidie ovšem prosperovala natolik, že se začala stávat pro Řím nevítanou konkurencí. Římané ji tak v roce 46 obsadili a rozdělili na dvě jednotky, římskou provincii Mauretania a vazalské království okolo města Cirty. Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech, díky čemuž se v oblasti prosadilo křesťanství. Římané ovládali toto území až do roku 429, kdy začalo být obsazováno Vandaly. Ti jako vyznavači ariánství pronásledovali ostatní křesťany, ale jejich jen malý zájem zemi opravdu ovládat posílil oproti římským časům moc berberských kmenů a místních elit. V 6. století Vandaly vytlačili Byzantici, kteří našli s Berbery porozumění, učinili je svými spojenci a dokonce jim vypláceli finanční podporu.

Středověk

Od 60. let 7. století začali do oblasti pronikat Arabové, kteří celou severní polovinu dnešního státu připojili k umajjovskému chalífátu. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo Berberům vnutit vlastní jazyk, kulturu a náboženství. Vytlačili křesťanství z celého Maghrebu. Nakonec Arabové území proměnili i etnicky, když v v 11. století přišla migrační vlna arabských beduínů. V té době malý kus země, zahrnující ovšem i dnešní hlavní město Alžír, ovládli západosaharští Almorávidé, radikální islámská berberská sekta. Ve 12. století je vystřídali Almohádové, jejichž území se po porážce od Španělů rozpadlo na tři části, přičemž tu, která zahrnuje dnešní Alžírsko, ovládli Zajánovci.​

Novověk

V 15. a 16. století řadu severoafrických přístavů ovládli Španělé. Ti tvrdě potlačovali pirátství, což se nelíbilo místním vládcům, kteří s piráty obchodovali, ani pirátům samotným. Vůdce Alžíru Sálim al-Tsámí proto uzavřel spojenectví s korzárem Chajruddínem Barbarossou a společně Španělům klíčové přístavy uzmuli. Sálima piráti uškrtili a vládu tak získal sám Chajruddín. Proti Španělům, a také bouřícím se Kabylům, však potřeboval spojence. Oslovil proto Osmany. Roku 1529 tak bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši. Stalo se poté nadlouho základnou tzv. barbarských korzárů pod osmanskou ochranou. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými barbarskými piráty odvlečeno do otroctví až milion Evropanů. Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100 mešit a více než 60 000 obyvatel. Vládní systém byl komplikovaný, vládli sice oficiálně pašové dosazení z Istanbulu, ale velkou moc držel též elitní vojenský kontingent zvaný odžak a také piráti, kteří plnili státní pokladnu. Na konci 17. století tahanice mezi těmito třemi mocenskými centry zemi de facto roztrhly.

Kolonizace

Vnitřní oslabení bylo velmi nebezpečné zejména proto, že západní mocnosti stále více nahlas mluvily o tom, že s pirátským alžírským problémem je nutno něco udělat. Zelenou k boji dal Vídeňský kongres roku 1815, po němž na Alžír útočili Britové a Američané. Ovšem rozhodující zlom přišel až poté, co se „alžírský problém“ rozhodli vyřešit Francouzi.

V roce 1830 provedla Francie do země invazi a po zajetí vůdce protifrancouzského odboje Abd al-Kádira v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu.

Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo. Francouzi se také pokoušeli využít berberskou otázku a postavit Berbery proti Arabům, jako ty, kteří jsou předurčeni převzít francouzskou a evropskou kulturu.

20. století

Počátek 20. století přivedl první snahy o změnu poměru sil. Důležitými daty byl rok 1943, kdy byl vypracován „Manifest alžírského lidu“ a rok 1946, kdy vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD). Po roce 1954 se část MTLD transformovala do FNO (Fronta národního osvobození).

V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta (NOF) guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Válka v Alžírsku, při které docházelo k mučení a páchání válečných zločinů, si vyžádala více než 400 000 obětí. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 emigrovala do Francie.

První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Bumediena a jeho následovníků.

V roce 1965 v důsledku neuspokojivé ekonomické situace (pomalé tempo ekonomických reforem) došlo ke státnímu převratu. I následující léta probíhala ekonomicky velmi neuspokojivě, důsledkem byly časté personální změny v nejvyšších pozicích. Důraz byl kladen na silný centralistický stát. Po roce 1970 nastává období ve znamení proměn v odvětvích průmyslu a zemědělství a též v kultuře.

V říjnu 1988 Alžírsko zasáhly vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Chadli Bendjedid, byť nepovolil zrušení politického monopolu NOF, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92% pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Chadli Bendjedid byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.

V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.

Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.

Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel. Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav. Prezident Abdelazíz Buteflika, který v zemi vládl od roku 1999, na nátlak armády i veřejnosti odstoupil v dubnu 2019 z funkce.

INTERAKTIVNÍ MAPA ALŽÍRSKA