Omán

• CESTOVNÍ DOKLAD: Občané ČR potřebují pas platný alespoň 6 měsíců po plánovaném návratu! Razítko z Izraele není problém.
• VÍZA A REŽIM VSTUPU: Ke vstupu do země je potřebné získat turistická víza. Pokud vaše cesta nepřesáhne délku pobytu 14 dnů a má pouze turistický účel, je možné získat víza zdarma na mezinárodních letištích nebo hraničních přechodech. Povinností je prokázat se rezervací hotelu, zpáteční letenkou a platným cestovním pojištěním. Pokud tuto podmínku nesplňujete, je potřeba zažádat o víza v online aplikaci https://evisa.rop.gov.om
• ČESKÝ ZASTUPITELSKÝ ÚŘAD: Honorární konzulát Maskat a Velvyslanectví Rijád
• PENÍZE: Většina velkých hotelů, restaurací a obchodů přijímá mezinárodní platební karty a ve městech jsou bankomaty. Přesto je Omán spíše hotovostní ekonomikou a doporučujeme mít u sebe stále její dostatek. V zemi si můžete směnit eura nebo dolary.
• DŮLEŽITÁ ČÍSLA: Univerzální tísňová linka: 9999
• INTERNET A TELEFON: Roamingové poplatky za data a volání jsou velmi vysoké. Zvažte proto pořízení místní SIM karty. Wi-Fi zdarma je dostupná ve většině hotelů a restaurací.
• ELEKTŘINA A ZÁSUVKY: Elektrický proud je 240V/50 Hz, Zásuvky jsou 2 kolíkové, kruhové a plochá vidlička bez uzemňovacího kolíku funguje bez problému. Setkat se ale můžete i se zástrčkami britského typu a proto doporučujeme cestovní adaptér.
• CELNÍ PŘEDPISY: Je možno dovézt 2 litry alkoholu a 400 ks cigaret.

Kriminalita

Omán je velmi bezpečnou zemí a běžná kriminalita je na minimální úrovni. Také riziko teroristických útoků je zanedbatelné.

Náboženství

​Omán je země s relativně liberálním přístupem k prosazování zásad islámského náboženství. Jedná se o jedinou zemi světa, kde je nejrozšířenější formou islámu tzv. ibadía, což je větev která není ani sunnitská ani šíitská. Během Ramadánu se nesmí na veřejnosti jíst, pít či kouřit.

​Omán je absolutistickou monarchií v jejímž čele je už druhá generace osvícených monarchů.

Oblečení mužů a žen

Muži chodí většinou v tradičních bílých hábitech s čapkou na hlavě a ženy v černém. U žen ve městech se ale toleruje běžný, evropský způsob oblečení, obecně je však doporučováno respektovat místní kulturní a náboženské tradice a vyvarovat se potenciálně urážlivých aktů, zejména během postního měsíce Ramadánu a při návštěvě významných muslimských míst.

Vztah k cizincům

​Ománci jsou velmi společenští a obzvláště na venkově a v malých městech s vámi rádi prohodí pár slov nebo vás i pozvou na čaj. I běžná konverzace v obchodech nebo na ulici se většinou protáhne. V zemi žije také hodně cizinců, kteří tu pracují jako námezdní síla. Především z Indie, Pákistánu a dalších asijských zemí. I oni se k cizincům chovají velmi slušně.

Čistota

​Omán má velký smysl pro pořádek a dbá o čistotu v ulicích i ochranu přírody, což pro arabské země není zrovna běžné. Jsou tu vysoké pokuty za odhazování odpadků, rozdělávání ohňů v místech, která k tomu nejsou určená, ale i plivání nebo třeba jízdu špinavým autem. Jsou tu také zakázány igelitové tašky.

Řízení a doprava

​Řízení v Ománu je bezproblémové. Na kvalitních silnicích se vesměs dodržují předpisy a provoz je na poměry arabského světa velmi spořádaný.

Omán leží mezi 16° a 28° severní šířky a 52° a 60° východní délky. Většinu středního Ománu pokrývá rozsáhlá štěrková pouštní pláň, na severním a jihovýchodním pobřeží se rozkládají horské masivy, v nichž leží hlavní města země: hlavní město Maskat, Sohar a Sur na severu a Salalah na jihu a Musandam. Podnebí Ománu je horké a suché ve vnitrozemí a vlhké podél pobřeží. V minulých epochách byl Omán pokryt oceánem, o čemž svědčí velké množství zkamenělých mušlí nalezených v oblastech pouště vzdálených od moderního pobřeží.

​Podnebí a počasí

Stejně jako zbytek Perského zálivu má Omán obecně jedno z nejteplejších podnebí na světě – letní teploty v Maskatu a severním Ománu dosahují v průměru 30 až 40 °C. V Ománu je málo srážek, v Maskatu spadne ročně v průměru 100 mm srážek, a to převážně v lednu. Na jihu v oblasti pohoří Dhofar poblíž Salalahu panuje podnebí podobné tropickému a od konce června do konce září se zde vyskytují sezónní srážky, které jsou důsledkem monzunových větrů z Indického oceánu, takže letní vzduch je nasycen chladnou vlhkostí a hustou mlhou. Letní teploty v Salalahu se pohybují od 20 do 30 °C, což je ve srovnání se severním Ománem poměrně chladné.

V horských oblastech spadne více srážek a roční úhrn srážek ve vyšších partiích Džabal Achdaru pravděpodobně přesahuje 400 mm. Nízké teploty v horských oblastech vedou jednou za několik let ke vzniku sněhové pokrývky. V některých částech pobřeží, zejména v blízkosti ostrova Masíra, někdy během roku vůbec neprší. Podnebí je obecně velmi horké, v horkém období od května do září dosahují teploty kolem 54 °C. Sucho a omezené srážky přispívají k nedostatku vody v zemi. Udržení dostatečných zásob vody pro zemědělské a domácí účely je jedním z nejpalčivějších environmentálních problémů Ománu, který má omezené obnovitelné zdroje vody.

​Biodiverzita

V Ománu se vyskytují pouštní keře a pouštní trávy, které jsou běžné v jižní Arábii, ale vegetace je řídká na vnitrozemské náhorní plošině, která je z velké části tvořena štěrkovou pouští. Díky většímu množství monzunových srážek v Dhofaru a v horách je tamní porost v létě bujnější; na pobřežních rovinách Dhofaru hojně rostou kokosové palmy a v kopcích se pěstuje kadidlovník, hojný je oleandr a různé druhy akácií. Pohoří Al Hadžar je samostatnou ekoregionální oblastí, nejvyšším bodem východní Arábie s volně žijícími živočichy včetně tahra arabského.

Mezi původní savce patří levhart, hyena, liška, vlk, zajíc, přímorožec a kozorožec. Mezi ptáky patří sup, orel, čáp, drop, koroptev arabská, včelojed, sokol a pták sluneční. V roce 2001 žilo v Ománu devět ohrožených druhů savců, pět ohrožených druhů ptáků a devatenáct ohrožených druhů rostlin. Byly vydány dekrety na ochranu ohrožených druhů, včetně leoparda arabského, přímorožce arabského, gazely horské, gazely goiterské, tahra arabského, želvy zelenavé, želvy ostřížovité a želvy olivové. Arabian Oryx Sanctuary je však vůbec první lokalitou, která byla vyškrtnuta ze seznamu světového dědictví UNESCO poté, co se vláda v roce 2007 rozhodla zmenšit rozlohu této lokality o 90 %, aby uvolnila cestu těžařům ropy.

Tradiční jídla

Tradiční ománská kuchyně se točí kolem dvou hlavních jídel: šuvy a rýže biryani.

Šuva je jehněčí maso vařené v jámě na ohni po dobu dvou dnů a podává se na svátek Íd, na konci ramadánu a jeden lunární měsíc po ramadánu. Je to příležitost, kdy se rodina sejde a společně jí, přičemž se sedí na polštářích. Dá se shrnout do jediného slova: sdílení, protože se nejedná o žádné talíře; každý se obsluhuje sám z velkých přetékajících táců umístěných uprostřed kruhu.

Rýže biryani, napuštěná šafránem, se podává na velkém talíři. Může se připravovat s hovězím, jehněčím, kuřecím nebo dokonce rybou (často tuňákem), která se opéká na ohni. Rýže se ochutí omáčkou z rajčat, cibule a pepře. Vše se jí s malým salátem ze syrové zeleniny. Existuje i alternativa grilování: kuřecí nebo jehněčí špízy se marinují v jogurtu a koření a poté se grilují. Rýže biryani se jí na venkovních rodinných piknicích na podložce rozložené na zemi. Najdete ji také v malých kavárnách, které se nacházejí u každé mešity, na čerpacích stanicích nebo podél silnic… Tyto restaurace nabízejí malé soukromé prostory a vy si ji můžete dopřát buď posezením na žlutooranžovém koberci, nebo zvolit variantu s sebou.

Netradiční jídla

V Ománu žije velké množství nepůvodních obyvatel, kteří do země přijeli za prací a přivezli si i svou kuchyni, která zde zakořenila. Jedná se především o indická a pákistánská jídla a najdete zde i spoustu restaurací a rychlého občerstvení tohoto druhu.

K uhašení žízně

Ománci pijí jako nápoj kolu nebo Mountain Dew, jakýsi zelený chemický nealkoholický nápoj… Oblíbili si také čerstvě vymačkané džusy… a není to tu jen obyčejný pomerančový džus! Citronovo-mátový, mangový nebo ananasový… opravdová lahůdka!

Alkohol

Alkohol je zde velmi omezen. Existují licencované obchody s alkoholem, ale pro nákup v něm je potřeba získat povolení. To mohou dostat jen cizinci s trvalým nebo přechodným pobytem (ne turisté), kteří zároveň nejsou muslimy.

Turisté si na skleničku mohou zajít do některého z 5* hotelů nebo do jednoho z mála barů

Káva

​Národním nápojem je káva, která se zde, stejně jako v jiných arabských zemí, připravuje s aromatickým kardamomem. Ke kávě se většinou podávají místní datle, jejichž je Omán významným producentem. Káva a datle jsou symbol ománské pohostinnosti.

Historie Ománu sahá až do doby 5000 let př. n. l., tedy do doby před islámem, kdy byl region Dhofar centrem obchodu s kadidlem. Dhofar byl známý tím, že se zde nacházely nejcennější kadidlovníky, a to díky krásným monzunovým obdobím, kterými byl požehnán.

Podle legend z historie Ománu bylo kadidlo z dhofárských stromů tak výjimečné, že královna ze Sáby jednou navštívila krále Šalamouna a nesla mu tekutinu z dhofárských kadidlovníků. Kvalita kadidla a strategická poloha Ománu z něj učinily centrum obchodu do oblastí Persie, Indie i Afriky.

V roce 1507 se Portugalci dozvěděli o výhodné obchodní poloze Ománu a vtrhli do země, aby ochránili své námořní cesty do Indie. Zaútočili na ománské přístavy a podařilo se jim kolonizovat ománská pobřežní města: Omanské ostrovy se rozrostly o další města: Maskat, Sur a Sohar. Pobřeží Ománu ovládali přibližně 150 let, dokud je místní ománské kmeny nevyhnali. Podle historie Ománu toho po sobě Portugalci mnoho nezanechali, nicméně pozůstatky jejich koloniální architektury jsou stále patrné v mnoha historických pevnostech Ománu.

Ománská země získala kolem roku 1800 ekonomickou moc, protože její výhodná poloha a znalosti Portugalců jí pomohly ovládnout cizí země. Získali přístup do Íránu a Pákistánu a kolonizovali Zanzibar, Mombasu a keňské mořské pobřeží. V této době byla země známá jako Maskat a Omán a měla dva různé vůdce, sultána a imáma, ibádhistického vůdce.

​Zanzibar byl důležitým regionem ománské říše, protože ománský sultán Sa’id ibn Sultán se zde rozhodl trvale žít. Postavil zde krásné paláce a zahrady a podařilo se mu posílit ekonomiku regionu zavedením mnoha druhů koření.

Brzy po Sa’idově smrti v roce 1856 však byla oblast rozdělena mezi jeho dva syny kvůli jejich rivalitě. Jeden z nich se stal zanzibarským sultánem, zatímco druhý vládl Ománu. Toto rozdělení tedy přerušilo spojení Ománu a Zanzibaru.

V roce 1938 získal vládu nad Ománem nový sultán Said bin Tajmúr. Kvůli svému přesvědčení a konzervativnímu způsobu života se však Said stavěl proti změnám a oddělil Omán od světa. To mělo obrovský dopad na ekonomiku země, neboť Omán upadl do chudoby. Vzrostla negramotnost a dětská úmrtnost a obyvatelstvo se začalo proti sultánovi bouřit. Nepokoje se uklidnily, jakmile se Saidův syn Kábús zmocnil trůnu a vykázal svého otce do Londýna, kde žil až do své smrti. To znamenalo zásadní bod v dějinách Ománu.

Poté, co se sultán Kábús zmocnil trůnu, došlo v zemi k hospodářskému rozmachu. Změnil název země na Sultanát Omán a posílil zemi jako celek. Modernizoval hospodářství a Omán začal vyvážet ropu. Kvalita života lidí se výrazně zlepšila a zároveň byla nastartována jeho společenská a kulturní renesance. Příjmy z ropy byly investovány do výstavby škol, nemocnic a národní infrastruktury. Země konečně mohla využít své obchodní polohy k dalšímu růstu a zlepšení svého hospodářství.

Náboženské dějiny Ománu

Omán přijal islámské náboženství již za života proroka Mohameda. V 6. století obdrželi dva ománští králové dopis od proroka Mohameda, který je vybízel, aby konvertovali k jeho náboženství. Oba králové, Abd a Džajfar, to studovali a zvažovali, ale rychle se nechali přesvědčit a konvertovali. Brzy byl islám v Ománu přijat snadno, bez nátlaku. To vedlo Proroka Mohameda k prohlášení: „Milosrdenství Boží budiž lidu Al Ghubaira (lidu Ománu)… Uvěřili ve mne, ačkoli mě neviděli“.

Později Abd a Džajfar vyhnali Peršany, kteří ovládali Maskat i Omán, a dokázali sjednotit arabské kmeny v národ. Přibližně 50 let po smrti proroka Mohameda se v Ománu zformovala denominace islámu, která se nazývala Ibádí. Předcházelo sunnitské i šíitské nadvládě v obou regionech. V současnosti je Omán jedinou muslimskou zemí na světě, kde má většinu obyvatelstva ibádí.

​Ibádí je hlavní formou islámu, která se stále praktikuje na Zanzibaru a v Ománu. Ibádí se od větších denominací islámu liší tím, že zavrhuje praxi qunut (určité pozice ve stoje při modlitbách). Kromě toho věří, že Bůh nebude přítomen v soudný den. Na rozdíl od sunnitů, kteří věří, že když se člověk ocitne v pekle, zůstane tam jen krátkou dobu, ibádí věří, že když se člověk ocitne v pekle, zůstane tam navždy.

Dlouhou dobu mnoho muslimů odmítalo považovat ibádismus za součást islámu. Ve 20. století však interakce mezi ibádisty a ostatními islámskými komunitami vzrostly. Na druhou stranu ibádisté byli vždy spojeni s ostatními muslimy, i když se nejednalo o ibádisty.

Nyní, ačkoli je Omán oficiálně islámskou zemí, vychází vstříc všem náboženským skupinám. Existuje zde malá komunita indických hinduistů, kterou tvoří přistěhovalci a zahraniční občané, a také mizivé procento křesťanů. Většina kostelů a chrámů v Ománu byla postavena na pozemcích, které sultán daroval nemuslimům k uctívání. Historie Ománu prošla dlouhou cestou a postupně formovala národ do dnešní krásné podoby.