Súfismus – islámská mystika a životní styl

Aktualizováno: 15. 11.

Přenesme se na okamžik v čase na místo vzdálené 1 200 km od Mekky do doby, kdy od smrti Muhammada, zakladatele islámu, uplynulo více než 200 let – do Bagdádu v roce 850 n. l. V té době zde sídlila malá skupina súfijců, jejichž odlišnost vystihuje profesor Kalifornské univerzity Nile Green v knize Sufism: A Global History:

„Ačkoli slovo súfí („ten, kdo se odívá do vlny“) se mnoho let používalo jako přezdívka nebo dokonce jako hanlivé označení pro poustevníky v okolní poušti, nyní je poprvé použito pro ty, kdo žijí v městě. A na rozdíl od podivných a odříkavých asketů v horách a na poušti oni píšou knihy, v nichž ostatním radí, jak se mají chovat, a získávají si v očích svých současníků a následovníků velkou vážnost, takže se o jejich knihách diskutuje a uchovávají se.“

Osnova článku:

• Původ slova súfí
• Co je súfismus
• Súfijská zbožnost
• Kritika súfismu
• Vliv súfismu

Označení hledačů niternějšího pojetí vztahu k Bohu slovem súfí se objevuje patrně až v 2. polovině 8. století u šíitského polomytického alchymisty a svérázného askety Džábira ibn Hajjána a mystika Abú Hášima. Oba žili v jihoirácké Kúfě.

Většina středověkých muslimských autorů a orientalistů se shoduje v názoru, že slovo súfí vzniklo jako přezdívka odvozením z arabského súf („ovčí vlna“). Asketičtí mystikové se totiž oblékali do chudobného pláště chirqa z hrubé, nebarvené vlny. V muslimském prostředí i mimo ně byly navrženy také některé nearabské etymologie, např. hledat zdroj slova v řeckém sofos („moudrý“).

„Podle legend vlněné oblečení nosil jak Mojžíš, tak i Ježíš a rovněž přibližně sedmdesát učedníků proroka islámu Muhammada. Proč právě vlna? Pravděpodobně nešlo o jiný důvod než o to, že vlněná látka byla výrazně levná. Ale jelikož oděv z hrubé neopracované vlny je velmi nepříjemný na holé tělo, je možné, že vlněné oblečení mělo zdůrazňovat, že jeho nositel se zříká materiálního světa a tělesného pohodlí“ (Moždeh Bajátová, Muhammad Ali Džamijjá, Příběhy z pouští a zahrad. Portál, Praha 1999, s. 15.)

Arabský termín tasawwuf ukazuje na proces, jak se člověk stává súfím. Slovo tasawwuf sice znamená primárně „oblékání do vlny“, v moderním jazyce však nabylo i obecného významu „mystika“.

• Víte, jaká je nejkrásnější poušť na světě? Točí se tam i známé filmy.

Súfismus je obecně přijímané označení islámské mystiky. Řecké slovo mystikos („tajemný“) pochází od řeckého slovesa myó („zavírám oči nebo ústa“). Jedná se o silný niterný prožitek.

Súfismus je učení, jak se dostat blíže k Bohu a odevzdat se mu. Klade se v něm důraz na vztah mezi jednotlivcem a Bohem. Chudoba, odříkání a izolace od světských zájmů měly vést k hlubšímu poznání Koránu, svatého Písma muslimů. Korán obsahuje sbírku textů, přednášených Muhammadem v průběhu více než dvaceti let prorocké činnosti a považovaných jím za Boží zjevení. Zatímco židovský a křesťanský výklad Písma připouští vedle Božího zjevení či inspirace také působení lidského činitele, ortodoxní učení islámu chápe Korán jako přímé slovo Boží, nestvořené, a tedy existující od věčnosti. Korán je rozdělen na 114 kapitol, nazvaných súry.

Termín súfismus se objevuje koncem 18. století. První ucelenou studii o súfismu v evropském jazyce vydal britský poručík J. W. Graham. Súfíjský sklon pohrdat hmotným světem přičítá vlivu indických jogínů. První evropskou obsáhlou knižní monografii o súfismu sepsal latinsky německý teolog F. A. Deofidus Tholuck: Ssufismus, sive theosophia Persarum pantheistica (Berlín 1821). Předmět svého zkoumání definoval již v názvu „výrazy „teosofie“ a „panteistická“, z hlediska protestantské teologie v obou případech spíše hanlivými. Tholuckův traktát založil pojetí súfismu jako především mystické filosofie, zatímco súfijské instituce a sociální působení zůstaly ve stínu pozornosti.

Súfismus však zahrnuje i vzory chování, etiku, estetiku a v některých formách řádových společenství zasahuje aktivně i do hospodářského, politického a někdy i vojenského úsilí, tedy za hranice běžného chápání mystiky. Proto někteří významní odborníci nedoporučují súfismus za mystiku označovat, protože ji pokládají za příliš úzký a ne zcela jasný pojem.

Zatímco západní orientalisté vynakládali úsilí k vymezení pojmu súfismu, jeho vlastní představitelé se většinou shodují v obecném pojetí, že jde o cestu. K jejímu pochopení nestačí pouhý výklad, neboť učení lze poznat jen zevnitř, na cestě samé. Nemá smysl mluvit o jabloni, jestliže neochutnáte její jablka.

Snaha o hlubší zbožnost, než kolik stanoví formální příkazy šarícy, právně a morálně povinné cesty příkazů a zákazů islámského práva, provázela islám od počátku. V období 800-850 dospěli duchovní vůdci ke stanovisku, kdy začali zastávat praktiky, jimiž lze dosáhnout spásy. Šlo o praktiky, které se od modliteb předepsaných v Božím zákoně zjevně odlišovaly. Tyto nové zvyklosti zahrnovaly obyčejně vzývání Božího jména a jeho přívlastků, účast na pravidelných shromážděních a opětovné konání skutků požadovaných náboženskými zákony. Podle učitelů té doby (i pozdějších) bylo studium šarí‘y pouze základní přípravou, jež byla potřebná pro získání přístupu k vyššímu vzdělání na univerzitě.

Súfijská zbožnost se uniformizuje ve společenstvích, jež alternativně označujeme také jako řády nebo bratrstva, arabsky taríqy. Termín taríqa znamená „cesta“ nebo „způsob“. Je to dobrovolná cesta vyšší, mystické zbožnosti nad rámec šarí‘y. V raném období súfismu šlo prostě o morálně a psychologicky propracovanou metodu cesty k extázi a Pravdě. Od 11. století termín nabývá vyhraněnějšího významu systému duchovních cvičení, odříkání a zbožnosti nad rámec příkazů šarí‘y, uskutečňovaných ve společenství stejně smýšlejících bratří. Taríqa představovala střední fázi spojující šarí‘u s haqíqou (pravda nebo osvícení) že samotný Boží zákon nestačí k nalezení pravdy.

Centry náboženského života jednotlivých taríq jsou řádové domy, nazývané různě. V arabštině převládá výraz takíja, turecky tekke a na východě persky chánqáh. První taríqy se ustavovaly ve 12.-13. století: v Iráku, ve Střední Asii, Indii, v maghribských zemích společenství, které ustavil Abú Madjan.

Pověst největšího súfíjského učitele si získal Muhíjuddín ibn al-Arabi z Andalusie (z. v Damašku 1240). Svým životem i bezprostředním vlivem spojil mystické tradice muslimského západu a východu; zároveň tvoří svorník na rozmezí dvou epoch, neboť všichni příští čerpají z jím dovršené syntézy. Ovlivnil nejen myšlení, ale i způsob súfíjského života.

• Damašek leží dnes v Sýrii, která sousedí na svém jihu s Jordánskem, kam pravidelně jezdíme na exkluzivní zájezdy.

Jedním z nejvlivnějších súfijských mistrů všech dob byl perský básník Džaláleddín Rúmí (1207–1273). Je autorem rozsáhlého básnického spisu Masnaví, v němž líčí úděl člověka odcizeného od svého Stvořitele jako úděl rákosové flétny, která kvílí steskem po ztracené jednotě s rákosovým kmenem. Rúmí založil v Turecku řád Mavlavíja, známý též jako řád tančících dervišů podle charakteristické taneční meditační techniky zrcadlící pohyby atomů a nebeských těles.

Súfismus jakožto mystické hnutí v rámci islámské náboženské a kulturní tradice se od počátku potýkal s jistým podezřením ze strany strážců pravověří. Ideál Boží jednoty (tawhíd), jak jej chápali súfíjové, byl někdy interpretován jako povážlivé tíhnutí k panteismu. Také otevřenost sofijských mistrů vůči buddhistickým, gnostickým, novoplatónským, perským a křesťanským podnětům a vlivům vzbuzovala obavy ze synkretismu a odpadlictví.

Nejostřejší známou kritiku súfismu i jmenovitě jeho významných mistrů formuloval zvláště Ibn al-Džawzí (1200), jehož rozsáhlé dílo doplňuje obraz tehdejšího súfismu pohledem jaksi z druhé strany. Ostrý polemik pokládá za přijatelné pouze ty, kdo sledují vzor Prorokových druhů, a slova odsouzení adresuje nejenom Halládžovi, ale i Qušajrímu, Ghazzálímu a dalším velkým osobnostem súfíjské tradice. Kritikou súfismu nešetřil ani přísný Ibn Tajmíja (z. 1328), jehož nesmlouvavý důraz na šarí‘u dnes s tak velkou oblibou citují fundamentalistické proudy. Dokázal však ocenit i řadu ctností, které si súfíjové berou za své, jako zejména spoléhání na Boha (tawakkul), pokoru před Pánem (dhill), zbožnost (birr) a trpělivost (sabr).

Nejtvrdší úder z modernistických pozic zasadila súfismu turecká kemalistická revoluce. První turecký prezident Mustafa Kemal zvaný Atatürk, tedy otec Turků, dervišské řády ve dvacátých letech zakázal. Údajně proto, že nevyhovovaly novému politickému uspořádání turecké republiky. Přesto se dnes můžeme s tančícími derviši na území Turecka setkat poměrně často. Obnovy de facto se dočkal až po 2. světové válce řád tančících dervišů mevlevi s poznáním, že je to cenná součást národního folkloru a vlastně i lákadlo pro turisty. Celkem se dnes v muslimských zemích počet členů řádů, tj. dervišů, odhaduje průměrně asi tak na 3% populace. Některé staré řády přežívají, někdy pod novým krytím (např. jako zednáři), a dokonce vznikají i bratrstva nová, ustavovaná tak, aby vyhovovala legislativě v zemích, kde působí.

V současnosti jsou taríqy i přes určité snahy o oživování (např. v Egyptě a Maroku) zatlačeny na okraj islámských společností. S obecným růstem zájmu o národní kulturní odkaz se však objevil zřetelný zájem také o myšlenkové a estetické hodnoty literárního odkazu velkých mystiků středověku.

• Maroko pravidelně navštěvujeme. Poznejte nejzajímavější města v zemi.

Súfismus ovlivnil architekturu a sloh četných staveb, hudební postupy a poetické žánry. Pojem romantické lásky a dvornosti se dostal na Západ až o prvním setkání súfijů s Evropou. Na rozdíl od křesťanské mystiky nebyl súfismus nikdy záležitostí nepočetných elit, ale stal se v podstatě lidovým hnutím všech vrstev společnosti a tím zůstal i dodnes. Současně přispěl nejen k rozvoji islámského myšlení, ale také umění, zejména poezie.

Zřejmě nejznámější podobou súfismu jsou tzv. tančící dervišové. Jejich taneční obřad nám přibližuje významný český arabista Luboš Kropáček: „Taneční obřad mevlevijských dervišů vyjadřuje mystickou výpověď o světě, kde pohyby planet i lidské životy opisují kruh podle Božího ustanovení. Homolovité čepice dervišů připomínají náhrobní kameny, ruce u těla vyjadřují jedinost stejně jako arabská litera alif, jež je i značkou jedničky, anebo míří jedna k zemi, druhá vzhůru. V hudbě, která řídí tento obřad sema, vyniká lkavý tón flétny najj, která naříká nad odříznutím od jejího mateřského rákosu, a perkusní bubny, které připomínají Pána a jeho vůli, kterou tanečníci krouživými pohyby postupně vyjadřují ve smyslu koránských veršů ‚My Bohu patříme a my se k Němu zase navracíme‘.“ (Zdroj: „Rozhovor s profesorem Lubošem Kropáčkem“. Dostupné z: https://www.ceskaakademiejogy.cz/clanky/item/139-rozhovor-lubos-kropacek.

Představení tančících dervišů lze dnes spatřit v Istanbulu, v Konyi i v dalších tureckých městech. Příležitostně mevlevijští derviši jezdí i do zahraničí.

• Luboš Kropáček, Súfismus. Dějiny islámské mystiky, Praha: Vyšehrad, 2008.
• Luboš Kropáček, Duchovní cesty Islámu, Vyšehrad, Praha 2011 (5. vyd.).
• Moždeh Bajátová, Muhammad Ali Džamijjá, Příběhy z pouští a zahrad. Moudrosti a příběhy ze života neznámějších sofijských mistrů, překlad Jitka Ryndová, Portál, Praha 1999.
• Nile Green, Sufism: A Global History, Wiley-Blackwell, 2012.
• Pavel Hošek, „Súfismus jako inspirace pro současnou kulturu: Fethullah Gülen a jeho hnutí“, SAT 18 (2011/1), s. 53–61.

Pro Hamidi.cz zpracoval biblista a novozákonní překladatel Pavel Jartym st.