Alžírsko: Nejzajímavější zvyky

Alžírská společnost byla značně ovlivněna více než sto let trvající koloniální nadvládou, krutým bojem za nezávislost a následnou širokou mobilizační politikou režimů. V důsledku tohoto vývoje Alžířané poněkud uvízli mezi tradicí, která již nevyžaduje jejich úplnou loajalitu, a přitažlivým modernismem.

• Aktuální termíny zájezdů do Alžírska

Nicméně – navzdory veškerým snahám o modernizaci alžírské společnosti se lidé tradičních hodnot nevzdali a stále existují jisté zvyky, tradice a další charakteristické prvky, které společnost provází dodnes. V následujících řádcích se na některé z nich podíváme.

• Pozdrav a pohostinnost jako symbol vřelosti
• Tradiční oděvy
• Náboženské zvyky
• Řemesla
• Folklór
• Alžírská svatba
• Ženy, krev a mléko
• Kuchyně
• Datlové slavnosti a závody velbloudů
• Svátky

Pozdrav mezi Alžířany probíhá nejen podáním ruky, jako to děláváme i u nás, ale je provázen také otázkami na rodinu, práci, dům, počasí aj. Lidé se přitom za ruce drží po celou dobu, což považují za jakýsi projev vřelosti.

Alžířané jsou povětšinou velice pohostinní lidé, takže pozvání na čaj a upřímný zájem o vaši osobu nejsou ničím neobvyklým.

Alžířané, především pak ženy, se z důvodu svého náboženského vyznání odívají poměrně konzervativně. K tradičním oděvům patří kaftan, djellaba, burnous a gashabiya.

• Chcete tamější zvyky a tradice zažít na vlastní kůži? Vydejte se na poznávací zájezd spolu s CK Hamidi. K vidění je toho v Alžírsku spousta!

Jakožto muslimové se Alžířané pětkrát denně oddávají modlitbě. Před každou z nich se přitom očišťují, neboť aby se člověk mohl modlit k Alláhovi, musí mít čistou duši i tělo. Vzhledem k tomu, že voda je v Alžírsku velmi drahou komoditou, přišli místní s jiným způsobem – k očištění se používají písek.

Pokud tedy spatříte Alžířana pokrytého pískem, nenechte se zaskočit. Jedná se o naprosto běžný zvyk, kterému místní nevěnují pozornost.

Alžírsko se může pyšnit dlouhou tradicí řemeslného průmyslu. Vyrábí se zde vše od koberců a kůží, přes porcelán, keramiku, sklo a stříbro, až po loutny.

Oblíbenou činností žen je, mimo jiné, výroba tradičních hliněných váz, se kterými se lze setkat po celém Alžírsku a které jsou charakteristické svými velmi jednoduchými malbami znázorňujícími zajímavé výjevy. Využity bývají ryze geometrické tvary. Ač tyto vázy většinou příliš neoplývají barvami, svým tvarem a celkovým vzezřením ihned zaujmou.

Zvláštní místo v životě Alžířanů zaujímá folklór odkazující na tradice, přesvědčení, praktiky, příběhy a mýty alžírského lidu, které byly ústně předávány z jedné generace na druhou.

Folklór v Alžírsku zahrnuje hudbu, tradiční tanec, nejrůznější příběhy a další aspekty života. Mnoho příběhů přitom pochází od původních obyvatel severozápadní části kontinentu – Berberů, kteří tímto dávají nahlédnout do života, způsobu myšlení i vnímání svého národa.

Typickým prvkem v alžírské hudbě je melodie zvaná rai, jejíž prvky se objevují i v moderním popu. Na svatbách a festivalech často zní tzv. hudba Chaabi, populární mezi Alžířany je též hudba andaluská.

Alžírské svatební zvyky jsou téměř totožné s těmi, které jsou typické i pro jiné komunity vyznávající islám. Manželství v Alžírsku je bráno velmi vážně a je považováno za známku dospělosti.

Alžírští muži a ženy si mohou vzít, koho chtějí, avšak za předpokladu, že je jejich nastávající polovička schválena jejich rodinou. Rodiče totiž mají na celou věc realističtější pohled a mohou svým potomkům poskytnout praktické rady. Muž obvykle svou lásku k ženě nejprve vyjádří své matce, která následně „prozkoumá“ potenciální nevěstu a její rodinu ohledně vhodnosti. Je-li nevěsta „schválena“, obrátí se rodina muže na rodinu ženy, aby navrhla spojení.

Již od zásnub probíhá řada příprav – rodina začne nakupovat domácí potřeby, oblečení, vlnu a zlato. To je souhrnně označováno jako tzv. shoura. Týdny před svatbou se začínají ženy scházet v domě nevěsty, kde připravují dezerty, jako jsou makroud či baklava. Říká se, že čím je svatební tabule hojnější, tím štědřejší je rodina.

Hojnost se však netýká jen svatební tabule. Samotná nevěsta má na sobě bohatě zdobené šaty, nadměrné šperky, tvář jí zdobí výrazný make-up a na rukou a nohou má hennou namalované různé vzory.

V našich zeměpisných šířkách jsme poměrně zvyklí na to, že ženy mívají až panickou hrůzu z nadváhy. V Alžírsku je tomu však naopak. Alžířané věří, že by ženy měly mít kypré tvary, jsou-li moc hubené, nemají příliš šancí se vdát.

Po dlouhou dobu proto v zemi panoval jistý zvyk – hubené dívky byly posílány do speciálních penzionů, kde byly v podstatě „vykrmeny“ na požadovanou váhu.

Tradičním pokrmem alžírské kuchyně je kuskus, který se tradičně podává s dušeným masem a zeleninou. Vedle kuskusu je klíčovým prvkem alžírské kuchyně chléb. Ten najdete snad u každého pokrmu. Za zmínku stojí jeho varianty khobz dar, kesra či chléb khobz sha’ir.

Přestože sem pronikla celá řada jídel ze západu – jako je pizza či pokrmy z rychlého občerstvení – nejoblíbenějšími v zemi stále zůstávají tradiční produkty alžírského zemědělství, především skopové, jehněčí a drůbež. Právě díky oblibě kvalitního masa z vlastní produkce odmítli Alžířané dovážet hovězí maso z USA, světoznámý McDonald zde tedy nehledejte.

Alžířané jsou také velkými milovníky sladkého. Většina oblíbených dezertů je silně závislá na domácí produkci fíků, datlí a mandlí a na místním medu. Tradičním alžírským dezertem je například Qalb El Louz, který se vyrábí z krupice, mandlí, medu a pomerančových květů.

Tento dezert byl vytvořen pro účely ramadánu, kdy je po západu slunce potřeba uspokojit vyhladovělé tělo. Jedná se o natolik sladkou a kalorickou bombu, že naplní doporučený energetický příjem na celý den. Oblíbeným nápojem je silná sladká káva tureckého typu a mátový čaj.

Alžířané jsou neuvěřitelně pohostinní a vřelí. Rádi se schází u dobrého jídla, které zapíjejí kvalitním alžírským vínem. To bývá většinou červené a vyrobené z odrůd Carignan, Cinsault, Grenache, Alicante-Bouschet, Aramon a Mourvedre. Pokud byste chtěli ochutnat bílé alžírské víno, pak narazíte na lahve odrůd Clairette, Muscat, Merseguéra a Faranah.

Zdejší vinařství má dlouhou tradici. Révu zde totiž pěstovali již Féničané, později Řekové a Římané. Od 7. století, kdy vládu převzali Arabové, se zdejší vinice značně zredukovaly a většinou tady byly pěstovány jen stolní odrůdy vín.

Novodobý rozkvět vinařství se v Alžírsku datuje k roku 1830, kdy zemi dobyla Francie. Během jednoho století se zvětšila výměra vinic z původních 760 ha na neuvěřitelných 360 000 ha. Není se proto čemu divit, že Alžírsko platilo v tuto dobu za vinařskou velmoc.

Dnes se počet vinic ustálil na necelých 100 000 ha, které každoročně produkují asi 245 000 tun hroznů. Alžírské víno bezpečně poznáte podle jeho tmavé rubínové barvy a opojné vůně. Ta závisí na oblasti, v níž byla původní odrůda pěstována. Zajímavostí také je, že Alžírsko je třetím největším světovým vývozcem korku.

Jak já říkám, víno mají opravdu skvělé, škoda jen, že najít v Alžírsku obchod s alkoholem je nadlidský výkon, jsou strašně zastrčené a nenápadné.

V Alžírsku se každoročně konají tzv. datlové slavnosti představující obdobu naších žní a také velbloudí závody, které lze do jisté míry přirovnat koňským dostihům. Na rozdíl od koní však velbloudi nemusí zdolávat žádné překážky, jedná se čistě o závod v rychlosti a vytrvalosti.

Dalším rozdílem je to, že na velbloudu nesedí živý jezdec, ale robot s bičíkem, kterého na dálku kontroluje majitel zvířete. Důvodem je to, že závodní velbloudi jsou oproti těm normálním výrazně drobnější a nejsou uzpůsobeni k dlouhému putování pouští s jezdcem či nákladem. Mají pouze jeden hrb, který by jezdce neunesl.

Některé z alžírských svátků jsou stejné jako u nás, například svátek práce 1. května či obdoba našich vánočních tradic, ale je jich opravdu málo, neboť drtivá většina z nich vychází z islámu. S jakými svátky se zde můžeme setkat?

• Nový rok, který se většinou slaví 12. ledna.
• Eid al-Adha (Svátek oběti, Svátek obětování či Velký svátek). Jedná se o náboženský svátek, který slouží jako připomínka Ibrahímovy oběti berana Bohu. V tento den se lidé modlí k Bohu a obětují různá zvířata, nejčastěji ovce a kozy.
• Islámský Nový rok, při němž se slaví první den muslimské éry, kdy Mohamed opustil Mekku a založil nový počátek v Medině.
• Ašúra, islámský den smutku. Jedná se o první ze 40 dnů smutku nad úmrtím imáma Hussaina, vnuka proroka Mohameda, v Karbale v Iráku. Svátku se někdy říká festival krve, neboť je provázen folklorním sebetrýzněním. To vychází z přesvědčení, že „trpět je jako vysvobození se pro jiného“. Někteří také drží půst.
• Svátek práce připadající jako u nás na 1. května.
• Mawlid – slavnostní den připomínající narození Proroka. V tento den se muslimové shromažďují, aby poslouchali chvalozpěvy na Proroka nebo si vyprávěli příběhy o jeho životě.
• Den státní samostatnosti připadající na 5. července. V tento den Alžířané oslavují vznik suverénního alžírského státu.
• Zahájení národně-osvobozeneckého boje. Slaví se 1. listopadu jako připomínka zahájení odboje proti francouzské nadvládě.
• Ramadán. Ramadán je nejdůležitějším měsícem islámského kalendáře, během něhož všichni dospělí dodržují náboženskou tradici zdržet se jídla, kouření, alkoholu a sexu za denního světla. Ramadán končí oslavami Íd al-Fitr přerušujícími období půstu. Lidé si tradičně posílají blahopřání a požehnání na pohlednicích.

A zajímavost na závěr – víkend v Alžírsku není jako u nás od soboty do neděle, nýbrž od pátku do soboty.