Cestopis: zapomenuté Alžírsko, část 1.

Ne že by snad její obyvatelé nebyli přátelští k cizincům, naopak, ale Alžírsko patří mezi státy s nejpřísnější imigrační politikou. Víza vyžaduje téměř od všech zemí světa a jejich vyřízení není jen pouhou formalitou. Na první pokus mě pan konzul vrací s tím, že mám kontaktovat nějakou místní cestovní kancelář a nechat si od nich vypracovat program. Že bychom v Alžírsku provozovali nezávislé cestování, se mu vůbec nelíbí. Přistoupím tedy na jeho hru. Kontaktuju místní kancelář, nechám si od nich poslat itinerář a s ním se na ambasádu vypravím znovu druhý den. Opět to není ono, pan konzul si představoval nějaký oficiální dokument a pozvání, a ne jen mailovou komunikaci s navrženou trasou a cenou zájezdu. Agentura mi zaslání oficiálního dokumentu na podporu vízové žádosti sice nabízela, ale nechtěl jsem ji zneužívat, když jsem věděl, že její nabídky stejně nevyužijeme a budeme cestovat sólo. Nakonec pan konzul svolí k tomu, že žádost přijme a já zaplatím 1800 Kč na osobu. Na vyřízení jsou tři týdny, do odletu čtyři. Ještě dostanu doporučení, abych letenky zatím nekupoval, kdyby to nevyšlo. Další den mi volá paní z konzulátu, že potřebují potvrzení o zaměstnání. To je ale poslední formalita a za tři týdny máme víza v pasech, letíme!

Do Alžíru, hlavního města Alžírska, přilétáme 23. prosince ráno. Nikde samozřejmě ani náznak toho, že zítra je Štědrý den, což je docela osvobozující. Předem jsme si domluvili a zaplatili pronájem auta. Na letišti se s agentem autopůjčovny nějakou dobu hledáme, ale nakonec to dobře dopadne a přebereme si náš Peugeot 301. Ještě měníme v bance 100 € a dostáváme za ně 13 300 dinárů. Kurz není špatný, ale mimo oficiální trh je prý o dost lepší, tak uvidíme, do banky můžeme když tak vždycky.

Samotný Alžír si necháme až na konec a vyrážíme rovnou na východ po pobřeží do města Béjaïa. Pobřežní scenérie je docela působivá, celkově je ale cesta dost zdlouhavá, protože jsme nezvolili rychlostní komunikaci ve vnitrozemí. Projíždíme jednu vesnicí za druhou, a ve všech jsou menší kolony, které dělají z 250 kilometrů pěti hodinovou štreku. Překvapuje nás, jak je zdejší krajina svěží a zelená a také to, že místní řidiči jsou oproti očekávání docela klidní a spořádaní. Množství vojenských a policejních stanovišť je ale obrovské. Prakticky vždy u vjezdu do sebemenší vesnice je kontrolní hlídka. Možná to souvisí s tím, že projíždíme regionem Kabýlie, který obývají Berbeři se separatistickými tendencemi a policie s armádou dohlížejí na to, aby se situace nevymkla kontrole. Později ale zjišťujeme, že Alžírsko je prostě zemí check-pointů. Zatím nám vždy prochází pokynutí hlavou následující gestem uniformovaného příslušníka, které čteme jako „jeďte dál“. A tak pomalu jedeme, až dorazíme odpoledne do Bejaïe, kde strávíme pár dní.

Celý náš itinerář na mapě vypadá takto:

modře je znázorněna trasa, kterou jsme absolvovali autem, červeně vlakem a černě letadlem

Konečně jsme na místě, hladoví a unavení. Čekáme na okraji města na našeho hostitele přes Airbnb. Město na první pohled nevypadá moc přívětivě, aspoň ta část, kde zrovna jsme. Všude kolem je spoustu prachu a taky odpadků. Náš hostitel Salem se ale brzy objeví a vede nás do moc pěkného apartmánu, který působí trochu jako nedobytný hrad. Vydáme se do centra města, které se nachází nad přístavem. Budovy dávají tušit koloniální minulost a náměstí s výhledem na záliv je plné místních popíjející kávu. Zapadneme do kavárny, kde sedí, klábosí a kouří výhradně muži u jednoduchých dřevěných stolů. Někteří hrají domino nebo karty. První co si v Alžírsku kupujeme, je kafe a to si tady opravdu zamiluju. Silné espresso vyrobené v ručním pákovém stroji vychází v přepočtu na 5 korun. Sedíme na náměstí a jako jediní cizinci široko daleko nasáváme místní atmosféru. Už teď vím, že se mi tu líbí. Verča potřebuje ještě trochu času. Procházíme se úzkými uličkami a vidíme zapadlý krámek s alkoholem, takovou kořalkárnu. Kupujeme si domácí víno na večer a do rybářské restaurace zajdeme na výbornou čerstvou rybu, kterou si předtím vybereme v chladícím pultu. Po večeři ještě nezbytná káva na náměstí a pod pultem vyměňujeme další eura za mnohem lepší kurz než v bance. Dojmů z prvního dne je dost. Bejaïa nám oproti dalším místům, která postupně navštívíme, přišla otevřenější a liberálnější. Větší počet žen tu chodí oblečených v evropském stylu a v některých restauracích se nalévá alkohol. Místní obyvatelé nejsou ani moc zvědaví odkud jsme, kdo jsme, co tam děláme atd. Vzhledem k tomu, že potkat v Alžírsku cizince, natož pak turistu je opravdu zázrak, nám to přišlo zvláštní. Nikdo si nás prostě moc nevšímá, nikdo se nám nesnaží nic prodat, a to je vlastně docela příjemné..

Na Štědrý den se probudíme do krásného slunečného počasí s teplotami blížícím se ke 20 stupňům a vydáme se objevovat hlavní lákadlo Bejaïe, které leží v jejím bezprostředním okolí. Na pobřeží se nachází národní park Gouraya, jehož útesy zvedající se z moře až do výšky 600 metrů jsou opravdu impozantní. Do skal jsou vytesány cestičky pro pěší, ze kterých se otevírají nádherné výhledy. Skály jsou také prošpikované systémem obranných tunelů, do kterých ale bohužel není přístup. Přicházíme až k mysu Cap Carbon, který je obsazen vojáky a vstup na něj je tak zakázaný. Dostáváme se za značku oznamující vojenské pásmo a mladí vojáci v jeepu nás s úsměvem vykazují pryč. V Alžírsku se ještě hodněkrát setkáme s tím, že ta nejhezčí místa – různé staré pevnosti, mysy, paláce – slouží pro vojenské účely. I tak si ale místní scenérii užíváme do sytosti a společnost nám tu dělají početné skupiny makaků. Pro místní jsou útesy skvělým místem pro nenápadné randění a potkáváme spoustu zamilovaných párů. Rybáři nahazují udice z 50 metrů vysokých útesů a my nechápeme, jak mohou vytáhnout do té výšky něco většího než sardinku. Nejhezčí výhled se nám naskytne, když vystoupáme až na vyhlídku Pic des Singes. Nad námi je ještě španělská pevnost, ale na tu už nezbyde čas a vlastně ani síly. Musíme si ještě užít naši štědrovečerní večeři – jak jinak než čerstvě vytaženou rybu.

Po pár dnech v Bejaïe, která by si možná zasloužila ještě jeden den navíc na nějaký delší trek národním parkem, se vydáváme po pobřeží dál na východ. Po cestě si uděláme menší zajížďku na vodopád Kefrida. Parkoviště je jen kousek pod ním a proto je snadno dostupný a velmi vyhledávaný jako oblíbené výletní místo, s čímž souvisí všudypřítomný nepořádek – bohužel alžírský typický znak. Vodopád je sám o sobě ale moc pěkný a mohutný, takže se vyfotíme, dáme kafe a pokračujeme dál po pobřeží směrem do dalšího většího přístavu Skikda. Po cestě si poprvé dáváme pouliční pochoutku v podobě grilovaného masa na špejli. Malé špízky z kuřecího nebo jehněčího, případně z jatýrek, opékají v Alžírsku skoro na každé ulici. Maso se většinou podává s hromadou francouzských baget(které tu zdomácněly), s hranolkami (dalším potomkem bývalé francouzské nadvlády), se selátem a občas s rýží. Za dvě porce, ze kterých se oba najíme do sytosti, platíme v přepočtu kolem sto korun.

Po příjezdu voláme tátovi naší hostitelce Sáře, která žije v USA. Pán umí dokonce trochu anglicky, ale když dojde na popis místa, kde právě stojíme a čekáme, předám raději telefon nechápajícímu muži, který právě přišel na večerní modlitbu do mešity. Ten mi pak naznačí, že máme prostě čekat. Sympatický chlapík se objeví asi za 2 minuty a odvede nás na sídliště, kde je náš apartmán. Na první pohled je to docela síla. Sídliště vypadá trochu jako ghetto a samotný panelák s neexistujícími vchodovými dveřmi a nefungujícím světlem na chodbě dost strašidelně. Když vystoupáme až do šestého patra a náš hostitel odemkne nejdřív kovové mříže a teprve pak samotné dveře, vstoupíme do bytu. Ten vypadá kupodivu docela pěkně a v klidu se ubytujeme.

Je docela pozdě, ale jdeme se ještě podívat do centra. Na ulici jsou už jenom chlapi a město působí celkově trochu nepřívětivě. Dáváme si alespoň nezbytné kafe. Sára nám mezitím píše, že před odjezdem ze Skikdy by nás její rodiče chtěli pozvat na večeři nebo aspoň na kávu a zákusek k nim domů. Moc rádi to přijímáme a domlouváme se na další den.

Ráno se vypravíme do přístavu Stora, kde rybáři právě vykládají svůj ranní úlovek. Na první pohled to žádná sláva není, ale pár ryb se v sítích přece jen mrská. My se vydáme dál po pobřeží, které tvoří malé zátoky zaříznuté ve skalních útesech, ve kterých jsou skryté menší písečné pláže. Na promenádě se prochází a zamilovaně se k sobě tiskne mnoho mladých i starších párů. Je docela teplo a tak si aspoň na chvíli lehneme na pláži a vstřebáváme sluneční paprsky. Zkusíme i vodu, ale na koupání to tedy rozhodně není. Všímáme si pod skalami ukrytých a zapíchnutých slunečníků obehnaných prostěradly tak, aby tvořily takové malé stany, do kterých není vidět. Sem tam nějaký pár zaleze dovnitř a pak vyleze ven, po pláži chodí mladík, který od nich vybírá peníze – láska prostě kvete všude.

Na obědě v rybářské restauraci dostáváme slevu za to, že jsme cizinci a hlavně turisti. S tím se na své cestě setkáme ještě mnohokrát. Potkat v Alžírsku cizince, který do jejich země nepřijel za prací, je pro místní tak trochu zjevení. Takže se nám běžně stávalo, že nám byly odpuštěny vstupy na různé památky, průvodci nechtěli zaplatit a majitelé restaurací a kaváren nám dali sem tam něco na účet podniku. Je vážně příjemné být v zemi, kde jako cestovatel nemusíte být neustále ve střehu, jestli platíte cenu obvyklou, nebo se vás někdo snaží tak trochu natáhnout. Při placení čehokoliv víte, že zaplatíte vždycky úplně stejně nebo dokonce míň, než ten chlapík, který stojí ve frontě před vámi. Alžířané ani neznají fenomén smlouvání. Ceny jsou prostě všude dané a pro našince dost příjemné.

Ve Skikdě jsme měli původně zůstat o den déle, ale shodujeme se na tom, že se raději přesuneme dál a necháme si o den navíc v Constantine. Před odjezdem se ještě zastavíme u Sářiných rodičů na kávu. Je jim líto, že nezůstaneme na večeři, ale i tak nás pohostí až až. Neustále nám na stůl nosí další a další zákusky a my, abychom neurazili, se cpeme a cpeme. Jsou to moc pohostinní a milí lidé. Ukazují nám fotky celé rodiny a o každém členovi vypráví kde žije, co dělá, koho si vzal a kolik má dětí. Velmi brzy jsme vzdali snahu se v tom vyznat. Na cestu nám ještě balí pomeranče, další zákusky a chleba. Loučí se s námi tak dojatě, jako by se loučili s vlastními dětmi. Člověk tak trochu neví, jak se s takovou vřelostí od úplně cizích lidí vypořádat..