Od Publikováno: 8. 4. 202041,2 min čteníCategories: NezařazenéViews: 661

Zájezd CK HAMIDI očima účastníka: Jordánsko v Koronadobě

Jak už to bývá, letošní dovolenou jsme si vybrali úplnou náhodou. Ale jak se říká, nic není náhoda. Začalo to zcela nevinně na jednom našem podzimním sousedském opékání buřtů, kdy jsme konečně rozlouskli oříšek exotického jména jednoho z našich sousedů a dozvěděli se, že je, jak říká můj otec, „původním povoláním“ Jordánec. Od dětství však žije v Čechách a díky skvělému zázemí v Jordánsku tam pořádá zájezdy a dělá průvodce.

Pro nás, ne zcela odvážné cestovatele, je zaštítění dovolené známým průvodcem jako dar z nebes. Vyprávění o zemi plné historických a přírodních památek velmi úzce provázaných se všemi náboženstvími, s velmi vstřícným a liberálním obyvatelstvem nás ihned zaujalo a o týden později už jsme byli na tento nevšední výlet, nazvaný Expedice do Petry, přihlášeni. Termín byl stanoven celkem jednoduše, protože do Jordánska je vhodné jezdit pouze na jaře nebo na podzim. V zimě tu hodně prší nebo sněží. Letos napadlo v Jordánsku dokonce více sněhu než v Čechách. V létě jsou tu naopak nesnesitelná vedra, ve kterých je cestování téměř nemožné. Druhý a třetí týden v březnu se tedy zdál jako ideální.

Čas ubíhal a naše dovolená se blížila. Jako obvykle jsme si na plánování a přípravu dovolené udělali nádherné časové okno jednoho a půl dne mezi dvěma dovolenými. Brali jsme to jako takový přechod mezi zimou a létem. Z lyží rovnou do pouště – ideální. Vše vypadalo idylicky a my si užívali každý den.

Pondělí 24. února však všechno změnilo. Z médií se začaly valit zprávy, které změnily nejen naše nahlížení na dovolenou, ale i na celý svět. „V Itálii přibývá lidí nakažených Koronavirem (COVID-19)! Dva lidi už na tuto nemoc zemřeli. Vir se rozšiřuje z Číny dále do světa.“ Evropské státy začínali s opatřeními proti šíření nákazy, jež by za daných okolností platily i pro nás. Svou lyžařskou dovolenou jsme dokončili v mírně nervózním rozpoložení, které generovalo na jednu stranu strach z nákazy, na druhou stranu černý humor ohledně trochu horší chřipky. Zvažovali jsme různé varianty včetně okamžitého ukončení lyžařské sezóny. Nakonec jsme vše zvládli „bez ztráty kytičky“ a mohli se z klidu domova těšit na další dobrodružství. Tato uklidňující nálada nám však nevydržela dlouho.

Týden před odletem do Jordánska se objevila zpráva, že Jordánci začali s kontrolami na hranicích a kdo bude mít teplotu, půjde automaticky na 14 dní do karantény. To bylo pro náš nervový systém už celkem slušné zatížení. Člověku se hlavou honí samozřejmě ty nejčernější scénáře, které občas někdo výrazně pozitivněji smýšlející malinko zažene. Naše rozhodování se začalo přiostřovat a sny ohledně jordánské karantény nám nedávaly spát. Navíc jsme tou dobou nebyli s Janou spolu a museli se s tím prát každý po svém. Tři dny před odletem jsme dostali „nůž na krk“. Musíte se rozhodnout do nedělního poledne. Buďto jedete a zájezd se uskuteční nebo nejedete a nepojedou ani ostatní tři účastníci zájezdu. Tak tohle ultimátum bylo smrtelné. Nejen, že rozhodujeme o svém osudu, ještě k tomu jsou na nás závislí další cestovatelé.

Katastrofické scénáře se stupňovaly a naše touha po blízkém východě začala pomalu ochabovat. Neděle 10 hodin 42 minut. Napětí vrcholí a já cítím, že má žena Jana už je psychicky vyčerpaná a chce rozhodnutí ode mě. S ohledem na Janu tedy rozhoduji. Nikam nejedeme. Napiš do cestovky. A sám jsem byl tak trochu naštvaný. Když mi ale přišla odpověď, málem jsem svůj telefon rozkousal: „To mi píšeš, právě, když jsem se rozhodla, že jedeme?“ Ufff… Tak jo. Tak tedy jedeme. Zpětně musím své ženě složit obrovskou poklonu za její překonání vlastního strachu a za její odvahu vyrazit na dovolenou v tak nejisté době plné každodenních zvratů.

Při balení jsme se připravili na vše, včetně knížek a notebooku pro případ karantény. Nezapomněli jsme se připravit ani na zimu ani na léto. Předpověď totiž říkala, že na severu bude pršet s obvyklými teplotami kolem 14 stupňů, na jihu bude sluníčko s teplotami kolem 25 a na poušti bude faaaaaakt vedro kolem 35 a sucho, že by i velbloud padl žízní. Takže celý šatník do jednoho batohu. Naštěstí nás zachránili námi oblíbené ovečky, jak přezdíváme oblečení z Merina. Jsou skvělé jak do zimy, tak do horka. Pak vám stačí už jen pár věcí. To máte: dlouhé kalhoty, krátké kalhoty, nepromokavé kalhoty, boty na canyoning, trekáče, sandále, boty do města, polokošile, trika, svetříček, mikina, nepromokavá bunda, deštník, kšiltovka, plavky, něco na spaní, ponožky, trencle, kartáček a tak. Naštěstí jsme měli přímý let, tak nebyla obava, že by nám nepřišla zavazadla a nemuseli jsme luštit, co z toho do kabinového zavazadla a co do podpalubí.

Úterý

Nastal den D. Letěli jsme ve 14.00, což nám umožnilo pohodové ráno a dopravu na letiště. I když pohodové do určité míry, protože člověk stále tam někde kolem přechodu hlavy v šíji myslel na to, jak asi bude probíhat měření teploty a vstupní kontrola v Jordánsku. Na pražském letišti bylo vše beze změn, většina lidí bez roušky a kontroly standardní. Před odletem jsme se ještě posilnili bramboračkou za 90 a mazácky přišli na gate jedni z posledních, abychom se vyhnuli frontám. Po příletu na letiště královny Alie nedaleko Ammánu jsme už jakési napětí přeci jen cítili. Ač si to člověk moc nepřipouští, zdejší lidí jsou typově odlišní a našinec na to není zvyklý. Takže ostražitost automaticky stoupne.

A je to tady. Blížíme se k zóně měření teploty. Člověku se chce tak nějak automaticky zpomalit, ale dav mu nedá šanci. Přivírám oči, začnu zhluboka dýchat a na venek sebejistě projdu skrz. Vyšlo to! Žádný bzučák, žádné světlo, žádný pokřik. Pecka! První úlevu velmi rychle vystřídalo další napětí. Vízová kontrola. Šel jsem skrz teploměry tak pomalu, až jsem u vízových kontrolorů byl první. Jak může být zdání klamavé 😉 Předložil jsem pas a padla otázka, jestli je to prý má první návštěva. Tak jsem přikývl. V tu chvíli dopadlo razítko do mého pasu. Snědý Jordánec s kamennou tváří jen kývl na dalšího a já tak volně pokračoval na výstupní kontrolu. Tady už to byla jiná pohádka. Někteří u okénka trávili dlouhé minuty pod palbou otázek, kam jedou, proč, kde budou ubytovaní atp. Přiznám se, že na to jsem nebyl připravený. Hned první otázka mě celkem dostala. Jak se jmenuje hotel, kde budete ubytovaní. Jak to proboha mám vědět? Jedu s cestovkou, tak se nestarám. Sakra, co teď? No nic, vytáhnu klasiku. Musím se z toho vykecat. Pár vět o tom, že jedu s cestovkou a že se musím zeptat. Naštěstí náš průvodce stál opodál a bryskně mi napověděl. To kontrolérovi překvapivě stačilo a já byl vpuštěn na královské území Jordánska. Jupííííí!

S úsměvem na tváři jsme si s Janou „dali 5“ a zhluboka si oddechli. Jak už to na této dovolené bylo zvykem, klid nevydržel dlouho. Našeho průvodce u výstupu podrobovali křížovému výslechu, jak kdyby měl v pase napsáno, že zabil 10 lidí a 20 let seděl ve vězení. Koukali jsme na to s vykulenýma očima a nechápali, co se děje. Vždyť on nás má totálně v ruce. Bez něj se tu ani nehneme. Aby toho nebylo málo, byli jsme vykázáni z prostoru za kontrolou, abychom pokračovali dál do letištní haly. Fakt se nám ulevilo, když jsme ho konečně spatřili na jezdících schodech. Prý se jim nelíbilo razítko z Íránu. No a když k tomu připočtete, že se o vstup do země snaží Jordánec s českým pasem, asi je to trochu podezřelé. A teď už snad chvilka toho klidu. I když na této dovolené v této době člověk nikdy nevěděl, co za překvapení ho čeká sotva se otočí.

Půjčeným devítimístným autem pro nás pět jsme se cca za půl hodiny dopravili do hotelu svatého Jana křtitele (Saint John Hotel). Tady už bylo znát, že je náš průvodce na své půdě. S otevřenou náručí nás přivítali a ujistili, že jsme v nejlepších rukou. Bylo to fakt uklidňující. Všichni k nám byli moc milí a laskaví a vše probíhalo v přátelské atmosféře. Hotel byl na místní poměry velmi hezký a čistý. V posledním patře, kam jsme chodili na snídaně a večeře, měl sky bar, odkud byl nádherný výhled na celé město. Náš průvodce bydlel v Mádabě u rodiny svého otce, velmi váženého muže. Většinou jsme tedy snídali a večeřeli ve čtyřech. Hned první večer jsme zjistili, že s druhou dvojicí máme mnoho společného a „padli si do noty“. Ústečáci a ještě s láskou ke karavaningu. To je něco jako láska na první pohled 😉

Středa

Druhý den, tedy první cestovatelský, jsme měli na plánu podívat se na horu Nebo. Ráno nás přivítal neskutečně usměvavý provozní hotelu Omar a hned k nám. Že je přítel našeho průvodce (také Omar), tudíž jsme ve skvělých rukou a ať jdeme na terasu, že nám ukáže místní zajímavé památky. Měli jsme 10 minut do srazu a za těch 10 minut nám stihl říct tolik věcí, co mě by trvalo minimálně celé dopoledne. Kde se ženil se svou ženou, jak rodila v autě, kolik má dětí, že žije v Ammánu, protože je křesťan a v Mádabě se necítí úplně dobře atd. To vše mezi ukazováním kostelů a mešit. Fakt taková ta čistá vřelá energie s jiskřičkami v očích.

Na sraz jsme přišli později, ale náš průvodce nedal znát jakýkoliv stres a přenesl na nás svůj neskutečný klid. Někdy se ho musím zeptat, zda je tak klidný i ve svém nitru. Věřím, že ano, jinak by se z nás asi musel zbláznit. Dohodli jsme se, že prvnímu výletu předřadíme procházku městem, protože bychom ji jinak nezvládli.

V Jordánsku žije 92 % muslimů a 6 % křesťanů. Mádaba je známá právě tím, že v ní žijí vedle sebe obyvatelé obojího vyznání a zatím v poklidu. Ve městě najdete jak kostely, tak mešity. Bylo velmi zajímavé si uvědomit rozdíly mezi křesťanstvím a muslimskou vírou. Já jsem si odnesl jedno velké „aha“ v tom, že křesťanství má v kostele jeden prostor pro ženy i pro muže a většinou také nějakou faru a klášter. Tam žili duchovní a věnovali se převážně vzdělávání, umění atd. Díky křesťanství bylo dostupné vzdělání a dochovalo se mnoho dějinných spisů, ze kterých se dá vyčíst zajímavá historie. Mešitu jsme bohužel nenavštívili, jelikož mají mnoho přísnějších pravidel, která jsme jako nemuslimové neznali. Jako třeba, že mešita má část pro ženy a část pro muže. Obvykle jsou tyto části oddělené i stavebně a je do nich i jiný vstup. Jelikož jsme se nechtěli dopustit nějakého faux pas, raději jsme mešity obdivovali jen zvenčí.

První kostel na naší cestě byl hned vedle hotelu a nepřekvapivě se jmenoval také podle Jana Křtitele (Saint John the Baptist Roman Catholic Church). Začátek prohlídky byl v místní faře, kde na stěnách visely obrazy popisující historii křesťanství na tomto území a na podlaze byla mozaika se zvířecími a lidskými motivy. To je další rozdíl oproti islámu zakazujícímu motivy živých bytostí. Mozaiky mají ale společné všichni a v tomto kraji jsou velice typické.

Samozřejmostí byla návštěva kostelní věže, ze které byl nádherný výhled na celé město a prohlídka podzemí s naučnými texty a mozaikami. Druhým námi navštíveným byl řecký ortodoxní kostel svatého Jiří (Greek Orthodox Basilica of Saint George) se světoznámou Madabskou mapou v podobě poloodkryté mozaiky po celé podlaze kostela. Prohlídku města jsme zakončili v archeologickém parku.

Odpoledne už nás čekal naplánovaný program začínající na hoře s pozůstatky paláce Mukawir, kde dle pověsti krásná Salome tancovala Herodovi, aby jí dal hlavu Jana Křtitele. Po dopoledním programu jsem si v autě malinko zdřímnul, až mě probudila tupá rána do hlavy. Než jsem se stačil rozkoukat přišla druhá. Automaticky jsem se přikrčil a čekal další, ale ty naštěstí nepřišly. Téměř neviditelný zpomalovací práh na silnici udělá v devadesátikilometrové rychlosti svoje. Dalo by se říct, že Jordánsko je země zpomalovacích a dělících prahů.

Ostatně silniční provoz tu je opravdu velmi, ale velmi specifický. Silniční pravidla jsou spíše orientační, dopravní značení doporučující a čáry na silnicích spíše vodící než dělící. Svícení není povinné, dokonce některým řidičům vadí a začnou na vás troubit, pokud svítíte. Není výjimkou setkat se s vozidlem jedoucím v protisměru, chodci vskakujícími do vozovky a stády ovcí, koz a psů blokujícími silnice. Při změně směru jízdy vozu se jen málokdy lze setkat s upozorněním na změnu směru jízdy. Takový ten klasický plynulý chaos dovolující úplně všechno.

Z Mukawiru jsme pokračovali na jedno z nejvýznamnějších biblických míst, kde byl pokřtěn Ježíš. To se nachází u řeky Jordán na hranici s Izraelem. Zcela idylicky jsme zde byli úplně sami bez čínských, korejských, a dokonce i izraelských turistů. Ti měli tou dobou vstup zakázán kvůli šíření epidemie. To bylo jedinkrát, kdy jsme Koronaviru byli aspoň na chvilku vděčni. Celé území jsme prošli příjemnou procházkou a zpět k našemu autu se opět vrátili místním autobusem, který asi v polovině cesty projíždí přes vojáky hlídaný průjezd. Jinak je oblast obehnána vysokým plotem s ostnatým drátem, což občas působí až mrazivě.

Poslední zastávkou tohoto dne byla koupačka v Mrtvém moři. Plně jsem pochopil slovo „mrtvé“. V téhle totálně slané, a navíc specificky hořké vodě snad nemůže žít žádný organismus. Jednou mi voda šplíchla na rty a myslel jsem, že to můj žaludek neustojí. Plavání, teda jestli se tak naše pohyby připomínající zápas s medúzou v kombinaci se svalovou křečí do všech končetin dají nazvat, bylo totálně legrační. Plavat znak byla ještě pohoda, ale když se člověk otočil na břicho, voda ho tak nadlehčovala, že mu ihned vytlačila zadek nad hladinu. Tím pádem šla hlava automaticky pod vodu a aby se člověk přestal topit, musel zanožit, čímž malinko vrátil zadek pod hladinu a mohl zvednout hlavu. Při pokusu o jakékoliv tempo se však celá geometrie těla opět pohnula a hlava se nebezpečně přiblížila vodě. A potopit hlavu, to bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.

Zápas s touhle hustou vodou v poloze břichem dolů jsem zvládl asi tak minutu a byl jsem úplně grogy. Konečně jsem pochopil, proč se všichni v Mrtvém moři fotí s novinami. Je to jediná poloha, která dá vydržet bez zatnutí veškerých svalů a křečí do krku. Já osobně jsem vyzkoušel i druhou atrakci tohoto místa a nechal se namazat prý léčivým bahnem. Taky velmi vtipná záležitost. Místňák vás namaže bahnem, které na vás cca za 3 minuty tak ztuhne, že si přijdete jak v betonovém kvádru a pak ho ze sebe postupně dostáváte ještě pár dní 😉 Ale bylo to fajn.

Celý den jsme zakončili ve sky baru výtečnou večeří skopového v kombinaci s kuřecím masem v poměru 1:1 s restovanou cibulí a typickým kořením dodávajícím jídlu skvělou exotickou chuť.

Čtvrtek

Ráno jsme zahájili obvyklou snídaní ve společnosti usměvavého Omara, který nám přišel zvěstovat, že dneska bychom se neměli pouštět do žádných velkých akcí, protože přijde konec světa. Všech pět nás na něj vytřeštilo oči a čekali jsme zase nějakou jobovku. Když z něj vypadlo, že bude hodně pršet a foukat silný vítr, zase jsme se uklidnili. Pro Jordánce je totiž souvislý déšť v březnu opravdu tak neobvyklý, že to považují téměř za konec světa.

Po příjezdu k hoře Nebo jsme si ihned na Omara vzpomněli. Sotva jsme otevřeli dveře od auta, vítr začal brát všechno, co nebylo pevně připoutané k autu nebo k nám. Klasickou opileckou chůzí jsme se dostali až na vrchol hory, kam mnoho století před námi vystoupil Mojžíš po čtyřicetiletém putování z Egypta. Tady se Mojžíšovi zjevil Hospodin a ukázal mu celou zemi. Mojžíš sdělil svému lidu, že toto je země zaslíbená a zemřel. Na tomto místě pak byla postavena kaple a později i klášterní komplex, kde se dnes nachází muzeum.

Přes poledne se počasí umoudřilo a my si mohli užít až neskutečně zachovalé a obnovené vykopávky římského města Džaraš. Je to ohromující komplex obklopený dnešním Džerašem, což všemu dodává ještě větší pompéznost. Když pak vystoupáte na vrchol z jednoho z nejzachovalejších divadel, které jsem kdy viděl, otevře se vám nádherný výhled na celé město i okolní přírodu. Tolik se nám odtud nechtělo, až z toho náš průvodce začínal být nervózní. Nakonec zvolil taktiku stále nám utíkat kupředu, čímž nás velmi empaticky rozpohyboval. Přesto ne tolik, kolik bychom potřebovali a sám pak musel uznat, že jsme nabrali příliš velké zpoždění na další procházku jednou z přírodních rezervací. Nám ale vynechání tohoto bodu programu vůbec nevadilo a vyrazili jsme rovnou za poslední zastávkou čtvrtečního programu hradem Ajloun.

Jazyková vložka:

Pozornému oku jistě neušlo, že jsem výše jednou napsal Džaraš a jednou Džeraš. Taky mě to zaujalo, a tak jsem se začal zvědavě vyptávat. No a jelikož náš průvodce prošel výukou arabštiny, rozpovídal se o tom, jak je tento jazyk tvořený, jaká používají slovní spojení a jak se co píše. Začalo to nevinně tím, že mají stejně jako my pro každé písmeno jeden znak. Jen píšou zprava do leva, což člověk tak nějak ví. Když ale začal o tom, že krátké samohlásky existují jen tři (a, i, u) a ještě k tomu je v psaném textu vůbec nepoužívají, byl jsem totálně zmaten. Takže třeba dům se řekne bajt, ale napíše se jen bjt, což samozřejmě při doplnění jiných samohlásek může být úplně něco jiného. Při povídání o specifické diakritice už jsem se ztratil úplně. A když jsem viděl název města napsaný jako když u psaní usnete neboli pár písmen a dlouhá vodorovná čára, pochopení arabského písma jsem vzdal.

V celém Jordánsku je hodně znát, že do opravy a údržby památek dávají hodně peněz a ani Ajloun toho nebyl výjimkou. Nádherně zrestaurovaný obrovský hrad s mnoha místnostmi se dal procházet všemi směry. My jsme si na něm zažili pravou středověkou atmosféru. Venku začalo pršet a vítr bych snad nazval i vichřicí. Úplně jsem si představoval, jak tu tenkrát v takovém počasí museli přežívat. Celý den jsme zakončili již při klidnějším počasí v krásné horském městě plné křivolakých uliček a spousty schodů. Ale co by člověk neudělal pro působivé noční foto Saltu.

Musím přiznat, že po těchto dvou vydatných dnech už jsem se moooooc těšil do postele. Zatímco si Jana dávala sprchu já se připojil na hotelové WiFi, abych se podíval na aktuální dění. Píp – vrrrrr! Po přečtení WhatsApp právy od našeho průvodce by se ve mně krve nedořezal. „Zrušili nám let domů!“ Wow. Tak to je hustý! Co budeme dělat? Za 15 minut bojová porada ve sky baru. Houknu na Janu: „Zrušili nám lety!“ „Cože?“ Zopakuji to ještě dvakrát a Jana dvakrát zopakuje to své „Cože?“ Nechtěli jsme si připustit, že by se něco takového mohlo stát. Neboj, něco vymyslíme. Klepl jsem na sousedy a vyrazili jsem do posledního patra hotelu.

Náš průvodce na nás čekal a já prohlásil, že by to chtělo něco ostřejšího na kuráž. Jenže v zemi, kde se alkohol moc nepije, je nabídka relativně úzká a když už alkohol mají, bývá to obvykle jejich pálenka Arak velmi podobná řeckému Ouzu. Tomu s Janou interně přezdíváme „pendreky“. A jelikož to není náš šálek čaje, dali jsme si šálek čaje. Takový ten klasický arabský černý sladký čaj, který nejvíc chutná po celodenním pochodu v poušti. Číšník přinesl 4 čaje a jeden arak ve sklenici na long drink a džbán vody. Náš průvodce vzal džbán a vodou pomalu zaléval arak, což v něm dělalo bíle kalné šmouhy. Mrkal jsem na to jako puk a když jsem pak tento kalný, a přesto čirý nápoj ochutnal, nebylo to tak zlé.

„Co budeme dělat? Jak se dostaneme domů?“ Kromě nápadů na pozemní přesun padly i návrhy, že poletíme hned druhý den. Nebo posledním spojem Rayenairu v úterý. Naše touha poznat tuto krásnou zemi byla ale větší. „To můžou jen tak zrušit let? No jo můžou!“ Prý z ekonomických důvodů. V mnohých státech a zemích již začaly platit restrikce kvůli Koronaviru a s poloprázdnými letadly se jim nevyplatí lítat. To náš spolucestovatel bryskně zhodnotil, že je to dobře, protože horší by bylo, kdyby zrušili lety právě kvůli epidemii. Tím nás celkem sugestivně přesvědčil, že se vlastně nic neděje a jen koupíme jiný let. Po krátkém hledání jsme našli vhodné letenky na neděli od společnosti Tarom. Sice s přestupem v Bukurešti, ale na oplátku si užijeme den navíc v Akabě. Nakonec jsme šli spát celkem spokojení.

Pátek

Předpověď na dopoledne byla optimistická a my vyrazili do nádherného kaňonu Wádí Bin Hammád tou nejstrašidelnější cestou celého pobytu. Obecně zde silnice nebyly úplně v nejlepší kondici, ale tahle stála za to. Horská silnice s průměrným sklonem 12 % maximálně pro jedno auto plná popadaného kamení.

Tam kdybychom prorazili pneumatiku, museli bychom jít cca hodinu pěšky, abychom měli signál na mobil a mohli zavolat pomoc. Vůbec jsem netušil, jak by nás asi zachraňovali. Náš průvodce ale všechno bral s jeho klasickým ledovým klidem, a tak jsme se taky drželi. Teda doslova drželi, čeho šlo. Po vytrvalých deštích byla silnice nejen místy posetá popadanými kameny a kdykoliv hrozil další pád kamení, ale čas od času silnici vzala voda úplně. V těchto místech byla jen taková uježděná hlína ještě užšího profilu než původní silnice. Myslím, že jsme snad občas i měli jedno z kolo ve vzduchu, ale raději jsem se nedíval a pořádně si oddechl, když jsme dorazili na místo.

Odměna však stála za to. Procházka termální vodou skrz kaňon nádherně tvarovaný vodním tokem byl zážitek, kvůli kterému se vyplatí podstoupit nějaké to nebezpečí. Navíc jsme zde z nedostatku turistů byli úplně sami a připadali si, jak dávní objevitelé, kterým tento kaňon také uchvátil až z něj udělali přírodní rezervaci.

Plni dojmů jsme pokračovali směr Dana přes další krásný hrad Karak. Už jsme byli hladoví, ale rozhodli jsme se nejprve pro prohlídku hradu a až následný pohodový oběd. Sotva jsme však vstoupili do hradu, počasí nám opět ukázalo, jak musel být takový hrad nehostinný, když bylo špatné počasí. Teď už jsme na Omara z madabského hotelu vzpomínali na každém kroku. Vítr o rychlosti cca 70 km/h doplnil vytrvalý déšť, teplota kolem 5 stupňů celsia a písečná bouře. Pokus o vytažení deštníku skončil klasickou přehazovačkou se zlámanými nosnými žebry. Naše oblečení bylo převážně bavlněné, připravené na pobyt v suché poušti, takže jsme byli za chviličku promočeni na kost a zbaběle utíkali z hradu do místní restaurace.

Naštěstí tu měli plynová kamínka, kolem kterých jsme pobíhali, jak ohniví mužíčci. Ani nám nevadilo, že jsme si sedli do restaurace, kde nebyl žádný bar ani dveře do kuchyně. Prostě jen místnost se stoly a židlemi. Obsluha se ale tvářila, že je vše v pořádku a začala nám nabízet jejich specialitu dne. Neměli jsme totálně žádnou sílu na odpor a všichni jednohlasně kývli. Pětkrát jehněčí s hranolkami a pětkrát čaj. Majitel hospody ihned vyslal kolegu jako rychlou spojku a ten za pár minut začal odkudsi z venku nosit jídlo a pití. Hladoví jak vlci jsme to zhltli a byli spokojení.

Cestou domů jsme mohli sledovat, jak déšť smáčí písek v ovzduší a na auto prší totálně žlutá voda. Není se čemu divit, že je tu všechno tak špinavé. Večer jsme ještě celí zmrzlí dorazili do města Dana, ve stejnojmenné přírodní rezervaci a děkovali všem bohům, že na pokoji krásného kamenného hotelu teče teplá voda. Jak jsem usnul si už ani nepamatuji.

Sobota

Na sobotu jsme měli z minulého dne předjednaný sanitární den, protože se počasí ne a ne umoudřit. Naštěstí měl tento den být poslední deštivý. Začali jsme snídaní ve společenské místnosti našeho Tower hotelu. Sotva jsem vstoupil do místnosti, totálně mě ohromila a pár minut jsem jen koukal a nasával tu neskutečnou energii, kterou tato místnost vyzařovala. Stropy, stěny i podlaha byly pokryty typickými arabskými koberci, uprostřed kerosinové topení a na rozšířeném parapetu pod celoprosklenou stěnou byla připravena klasická arabská snídaně. Zelenina, olivy, hummus, vajíčka na tvrdo, sýrová pomazánka (labneh), marmeláda, baklava a typické sušenky s olivovým olejem a kořením. Nemohl jsem se na to vynadívat. Rázem bylo jasné, že dopoledne strávíme tady s knížkou v ruce. Společně s námi zde bylo i pár pozůstalých cestovatelů nám velmi podobného ražení, a tak se ihned začaly vyměňovat zkušenosti, kde kdo co zažil, co plánuje, jak žije doma atp. Takhle klidné a nabíjející dopoledne jsem už dlouho nezažil.

Kolem oběda se začal hlásit hlad a my se rozhodli, že se pojedeme najíst a zároveň trochu provětrat. Za cíl jsme si dali termální lázně Afra Hot Springs, které mohou být příjemné i při nepříznivém počasí. Cestou jsme si v jednom městečku dali shawermu (tortillu, námi ne zcela správně nazývanou kebab). Bylo to turisticky nenavštěvované městečko, což mělo za následek desetinovou cenu. Za celý oběd pro 5 lidí jsme zaplatili méně než v turistické oblasti za jednoho.

Cestou se počasí umoudřilo a v cíli už bylo bez deště. Bohužel lázně byly zavřené. Ve vrátnici nikdo nebyl a brána byla zaklopená. To nám však nepřišlo jako nepřekonatelná překážka. Zkusili jsme štěstí a vnikli do areálu. Náš průvodce vypadal, jako by to tu nebyl žádný problém. Když už jsme byli skoro u bazénků z okna na nás najednou někdo zavolal ať stojíme a nechodíme dál. Z budovy vyšlo asi 5 lidí a jeden z nich se ujal slova: „Já jsem místní policista. Co tu děláte?“ No myslím, že kdyby se taková situace stala u nás, měl bych z toho noční můry ještě dnes. S jordánským klidem jsme si ale s policistou relativně přátelsky popovídali. On nám vysvětlil, že bazénky budou zavřené kvůli velké vodě a padajícímu kamení minimálně 14 dní a my se v poklidu vrátili zpět. Jen nám stále vrtalo hlavou, proč v takové situaci hlídá relativně malé termály 5 lidí, což jistě ještě nebyli z toho domu všichni. Asi to tak mají.

Na večeři ve společence jsem se těšil už od oběda. Bohatý raut plný skopového a dalších pochutin v útulné kobercové místnosti, to člověk jen tak nezažije. Vychutnat si večeři nám však nebylo přáno. Během večeře mezi nás jako blesk z čistého nebe vpadla katastrofická zprava. Jordánsko v úterý 17. března zavírá všechny přechody a letiště. „Máme tedy 2 dny.“ Ihned jsme začali situaci řešit. Opět padaly nápady jet lodí, jít pěšky, půjčit si auto a přejet do Evropy nebo dokonce sejít do pouště a tam přečkat, až se situace uklidní. Jakékoliv nápady na pozemní přesun však rychle zkolabovaly. Severní soused Jordánska je válkou postižená Sýrie, jejíž hranice s Tureckem je hlídána ozbrojenými silami. Myslím, že by se hodně divili, kdybychom tam přicestovali. Pokud by nás tedy někde po cestě někdo nezajal, případně nezabil.

Západní soused Izrael již před týdnem uzavřel oboustranně hranice s Jordánskem kvůli šíření Koronaviru. I bez toho si nejsem jistý, zda bych chtěl cestovat přes zemi, kde vám kvůli vleklému konfliktu s Palestinou téměř každou vteřinu hrozí, že vám pod nohama přistane raketa středního doletu. Přes Akabský záliv by se dalo dostat do Egypta, ale co jsem tak slyšel o Synajském poloostrově, působí zde Islámský stát a ti vás klidně odkráglují bez jediného mrknutí oka, a ještě vám řeknou, ať se radujete, že je to vaše vykoupení. Saúdská Arábie omezila vstup cizincům z obavy nákazy také kvůli cestám do Mekky, kde se denně potkává tisíce poutníků. No a zbývá Irák, kde je situace po okupaci americkými vojsky stále nebezpečná. Zejména pro nás, arijské typy bez hidžábu, kteří bychom tam vypadali jako kuřata mezi krokodýly. Takže zase letenky. Mazaně jsme šli štěstíčku naproti a vybrali země, kde nemají Koronavirové restrikce a následnou domácí karanténu. Bohužel opět Ryanair s jeho podivnými podmínkami, ale nebylo moc na výběr. Pondělní let 16.3. v 8 hodin večer (4 hodiny před zavřením letiště v Jordánsku) do Soluně, druhý den v poledne do Budapešti a v 5 odpoledne do Prahy. To znělo dobře a my si mohli užít zase chvilku klidu.

K večerní zábavě se přidal i místní provozovatel hotelu, kterému jsme přezdívali „Welcome to Jordan“, což bylo jeho hlasové citoslovce každé cca 3 minuty. Po chvilce se doslova rozohnila diskuze mezi jednou Němkou a „Welcome to Jordan“, a to byl teprve zážitek. Němka se snažila se svým klasickým feministickým přístupem plným ctění všech možných pravidel a procesů pochopit „Welcome to Jordan“, proč jeho žena nechodí do práce, nosí šátek apod. Byla to neskutečně zajímavá debata, při které nám „Welcome to Jordan“ velmi hezky vysvětlil historii a fungování zdejších rodů a vlastně celého arabského světa. Nakonec přišel ještě další místní Arab a s „Welcome to Jordan“ navodili skvělou atmosféru hraním a zpíváním jordánských národních písniček. To mě nenechalo klidným, vzal jsem svoje „doublespoon“ (hra na polévkové lžíce) a parádně jsme si zajamovali. Welcome to Jordan!!!

Neděle

Hlavní turistický den začal nádherným počasím a výbornou snídaní. Veškeré věci kromě malého batůžku na cestu jsme naložili do Toyoty Hilux našeho pouštního průvodce Mohammada. Mimochodem tento typ auta je tu s přehledem nejrozšířenější. Sestup o více než tisíc výškových metrů jsme zahájili v 8.30 u našeho hotelu v Daně (1.300 m n. m.). Cestou do nížiny jsme procházeli překrásným údolím poskytujícím v horní části podmínky pro pěstování pistácií, mandlí a dalších plodin. Ve spodní části už se voda dá najít jen pár dní v roce a rozprostírá se tu kamenitá poušť. Přibližně uprostřed cesty řekl Mohammad, že rozdělá oheň a udělá nám čaj k našim obědovým balíčkům.

Když odkryl největší kámen z ohniště ihned nás přivolal a ukazoval na něco žlutého a dosti titěrného. Bylo to poprvé, co jsem viděl tohoto prudce jedovatého štíra. Když ho pak Mohammed škádlil, aby se nám ukázal v celé parádě, člověku běhal mráz po těle.

Na poslední zastávce v ekologickém hotelu Feynan řekl Mohammad, že už je to jen pět kilometrů a s pocitem, že na této části už není co fotit nasadil vražedné tempo kluka, který chodil každý den 2 hodiny do a ze školy. Krajina se přes beduínské stany rychle měnila v poušť a začalo jít do tuhého. Čím dál větší vedro doprovázelo horší dýchání a naše vodní zásoby mizely dvojnásobným tempem. Tím se oněch 5 kilometrů zdálo spíše jako 10, ale podle hodinek to fakt bylo jen těch pět.

Tuto noc jsme spali ve stanech přímo na poušti kryti ze západu pár kopci. Mohammad se svými syny nám připravili výtečnou večeři včetně jejich tradiční Maklouby neboli upside-down (kuřecí maso s rýží a kořením po pečení převráceném vzhůru nohama). Jedním slovem vynikající. Jo a mimochodem, na tuhle noc jsem se poctivě připravoval již před cestou do Jordánska. A? Vyšlo to! Fotka noční oblohy, která se dá pořídit pouze v místech nízkého světelného smogu, byla vždycky můj sen. Mám ji 😉 Měl jsem radost jak malý kluk. Usnul jsem s úsměvem na tváři a podle mě jsem se usmíval i celou noc.

Pondělí

Poslední den našeho pobytu už se nesl v rytmu cesty zpět do civilizace. Ráno jsme si dali snídani ještě v poušti společně s asi pár stovkami much. Večer nás taky přivítaly, ale Mohammad říkal, že až se setmí, půjdou spát a doopravdy šly. Ráno bohužel vstávají se sluníčkem, takže snídaně bez much byla možná v době, když jsme všichni měli ještě hlubokou noc. Po snídani jsme si dali cca 4 kilometrový výlet pouští a 120 kilometrový návrat autem do Dany. Rychlé převlečení a hurá do Mádaby na návštěvu rodiny našeho průvodce. Byli jsme velmi vřele přivítáni a při sklence araku probrali aktuální kulturně politickou situace nejen Jordánska. Na závěr nás čekala slavnostní večeře. A to byl naopak okamžik, ze kterého jsem byl malinko nervózní. Pojídání jordánského národního jídla Mansaf rukama, teda pouze pravou rukou. Levá je víte na co 😉 Nakonec jsem chytl gryf a šlo to jak po másle.

Mnohokráte jsme poděkovali a vyrazili okruhem na letiště. Poslední dva dny jsme napjatě sledovali zprávy, zda se něco nezměnilo a nyní už opravdu vše vypadalo na bezproblémový odlet do Řecka. Na letišti bylo relativně málo lidí a ani nebylo znát, že celé první patro už je po příletu posledního letadla zavřené. Klasická kontrola zavazadel, chvilka čekání v tranzitním prostoru a pápá Jordánsko. Určitě se jednou vrátíme.

Po příletu do Soluně nás autobus odvezl ke vstupu na letiště a tam tvrdá stopka. Cože? Teď a tady? Neeeeee! Pán skoro ve skafandru se nám snažil řecky a lámanou angličtinou sdělit, že všichni Řekové mají automaticky 14 denní karanténu. Ale celé publikum mělo pocit, že jim říká, že musí všichni a hned do karantény. To se naštěstí nestalo a my si do doby odletu spoje do Maďarska mohli zamluvit velmi příjemný letištní hotel.

Úterý

Po skvělé již evropské snídani jsme se šli projít k moři, abychom mohli obdivovat Olymp tyčící se v pozadí nad jižní periferií Soluně. Během procházky podél moře jsme ještě nasbírali pár mušliček pro děti a zamířili zpět do hotelu. Malinko předraženým taxíkem jsme se nechali odvézt na letiště a přišly k odbavení. Tentokráte to bylo fakt o fous. Už jsme byli skoro odbaveni, když nám paní u okénka s platbou za odbavení sdělila, že nikam neletíme. Vůbec jsme nechápali proč??? Něco jsme udělali špatně. Letenka není zaplacená nebo co se děje? Vůbec ne, Maďaři od půlnoci přijímají jen své rezidenty. Wow! Jestli se něčemu říká beznaděj, tak naše situace s ní velmi hraničila.

Nažhavili jsme telefony a obvolávali všechny dostupné ambasády. Měl jsem takovou naivní představu, že se o nás někdo postará, ale pokud existuje minimálně jedna komerční cesta, jak se dostat domů, nikdo se s vámi nezaobírá. Nejvtipnější bylo, jak si nás přehazovali mezi konzuláty, a dokonce mezi ministerstvy. No nic, Němci mají naštěstí ještě zbytek zdravého rozumu a žádné lety neruší, ani nezavírají hranice. Takže co nejblíž Regensburgu, kde má Jana tetu a co nejblíže hranic, ať to můžeme případně docvaknout pěšky. Monaco, vypadlo z našeho kolegy. Hodil jsem na něj udivený pohled. No přeci Mnichov (řecky Monaco). Tak to mě dostal. Letenky ubývaly převratným tempem. Vykašlali jsme se na online rezervaci a běželi k okénku společnosti Aegean, kde nám pán prodal naše záchranné letenky na druhý den 8.15 ráno.

Středa

V půl páté ráno nás probudilo ostré bušení na dveře. Jana rozespale otevřela a tam pan recepční, že prý máme připravenou snídani. Bohužel měl asi jiný světový čas, protože my ji měli objednanou na půl šesté. Nejen, že se nám celou noc zdály katastrofické sny, ještě nás vzbudí o hodinu dříve. Tomu se říká sportovní smůla. Po rychlé snídani nás recepční na dvakrát odvezl na letiště a musím říct, že to byla chvíle, kdy jsem za těch 7 dní byl nejvíce nervózní. Cítil jsem, že tohle už je poslední šance. Naštěstí vše klaplo a my cca kolem desáté přistáli na úplně prázdném letišti v Mnichově. A to už bylo nám s Janou velmi známé území. Zkušeně jsme našli S-Bahn z letiště na hlavní nádraží a vlak na hranice. Vše bylo úplně bez lidí, tak jsme s rouškami vypadli nanejvýš podezřele.

A je to tu. Hranice. Páni ve skafandrech nás budou lustrovat, měřit nám teploty, klást protivné otázky a dezinfikovat od hlavy k patě. Byli jsme připraveni na vše. Vystoupili jsme z vlaku a ihned se ohlédli, jestli to není špatná stanice. Kontroly nikde! Zábrany nikde! Policie nikde! Antikoronový tým nikde. Někde se určitě schovali a vybafnou na nás, až budeme chtít překročit hranice. Ale nic.

Pořád jsme tomu nemohli uvěřit a kontinuálně se rozhlíželi a hledali, kde jsou schovaní. Když už jsme začali věřit tomu, že jsme přešli bez kontroly, přijeli státňáci. Z auta vystoupl jeden policista a jeden voják, oba v rouškách. Přišli k nám a zeptali se: „Kam jedete?“ Všichni jsme jednohlasně vyhrkli: „Do Klatov!“ jako že je to přeci jasné, když odtud ten vlak nikam jinam nejede. Oni na to: „Víte, že vás do vlaku nepustí bez roušek“. My opět jednohlasně: „Máme!“ a vytahovali jsme je z kapes. „Výborně, tak šťastnou cestu.“ A to bylo vše? Stále jsme nechápali, co se s námi děje. Nejen žádné kontroly, ale ještě nám policie popřeje šťastnou cestu? Tak to je fakt mazec. Myslím, že jsme se z našeho omámení probrali až těsně před oznámením hlasatelky „Praha-Smíchov“. Jsme doma! Fakt jsme doma! To snad ani není možné. Sice utahaní, ale spokojení a šťastní i přes dobrovolně povinnou 14 denní karanténu.

Díky Jordánsko!

PS1: V Jordánsku dne 20.3.2020 (4 dny po našem odletu) vyhlásili totální zákaz vycházení se systémem zásobování všech občanů.

PS2:Fotogalerii si můžete prohlédnout na: https://photos.app.goo.gl/aotF1VXe3Zdo2eML6

Video si můžete prohlédnout na: https://youtu.be/xrYVPwbU2zw

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho!

Expedice do Petry
Dobrodružně laděná expedice je jako stvořená pro milovníky přírody a pěší turistiky. Půjdeme pět dní pěšky do Petry mimo turistické trasy s místními beduíny. Nezapomeneme ale ani na krásnou poušť Wádí Rum, odpočinek u Rudého moře a návštěvu dalších přírodních skvostů Jordánska.

42 900 

Detail zájezdu