Cestopis: zapomenuté Alžírsko, část 4.

Ráno se násilně budíme a přemáháme, abychom stihli vlak ze Sétifu do Alžíru v 8:15. Narychlo do sebe hodíme snídani v hotelu a skáčeme do taxíku, který nás odveze na nádraží. Tam se bohužel dozvídáme, že vlak má zpoždění. Z původní hodiny jsou to hodiny dvě a my poleháváme a doháníme spánkový deficit z předchozí silvestrovské noci. „Kdybychom tak věděli, že vlak přijede pozdě“, říkáme si… Průvodčí nás nakonec budí s tím, že vlak se konečně blíží a my si chceme koupit jízdenku na cestu do Alžíru, která bude trvat kolem pěti hodin. Prodavač jízdenek za přepážkou, který má ten den na práci obsloužit asi pět cestujících, nám nechce rozumět, a tak posíláme desetiletého kluka, aby nám jízdenky koupil. Vše se podaří a za dvě stě korun máme první třídu. Obstarožní vlak zastaví a my se usazujeme ve VIP vagonu a vydáváme se na cestu přes Kabýlii. Snažím se pozorovat krajinu, ale většinu cesty stejně prospím.

Po pěti hodinách jsme v Alžíru a díky zpoždění máme co dělat, abychom se stihli přesunout na letiště. Bereme taxíka, přijíždíme jen taktak a nastupujeme do vrtuláku směr Ghardaia.

Po krátkém letu s Air Algeria, kde dostáváme dokonce občerstvení, přistáváme na malém letišti na Sahaře. Tam už na nás čeká řidič, který nás odveze do naší pouštní oázy. Kromě nás do hotelu cestuje i kompletní posádka letadla – oba piloti a dva stevardi.

Na závěr našeho pobytu jsme si chtěli dopřát trochu luxusu, a tak jsme se na čtyři noci ubytovali na místní poměry v přepychovém komplexu Les Deux Tours. Je to takový vkusně zařízený resort vybudovaný ve stylu dávných odpočívadel pro pouštní karavany. Areál obehnaný vysokými zdmi skrývá palmovou zahradu, bazén a jednoduché, ale stylové pokoje. Unaveni po celém dnu cestování si na zápraží otevřeme lahev vína pořízenou v Sétifu a těšíme se na to, že další čtyři dny se nebudeme nikam přesouvat.

Do města Ghardaia jsme ale rozhodně neletěli kvůli pěknému ubytování. Celou tuhle oblast – pouštní oázu – tvoří pět posvátných měst, kterou už asi tisíc let obývá národ Mozabitů, kteří sem kdysi utekli před arabskou expanzí. Obsadili místní úrodnou oblast v severní Sahaře a založili datlové plantáže. Díky svým přísným pravidlům si do dneška zachovali tradiční způsob života a pět jejich měst dodnes tvoří unikátní komplex na kopcích vystavených a zdmi obehnaných starých sídel, která můžete navštívit jen pokud splníte zvláštní požadavky. Naším cílem je během pobytu navštívit všech pět, a ještě se vydat hlouběji do pouště.

Hned první den ráno se z našeho hotelového komplexu vydáváme pěšky do nejbližšího a zároveň nejposvátnějšího města Ben Isguen. Obecně se tato stará města nazývají Kasr. Už po cestě, ještě než vstoupíme za samotné hradby, potkáváme ženy zahalené v bílých pláštích, které jsou zakryté tak, že jim kouká pouze jedno oko. Přicházíme k hradbám nad kterými se tyčí staré město a přemýšlíme kudy vejít dovnitř. Stojíme u nenápadné brány a dobře víme, že bychom neměli jen tak vejít, protože vstup cizincům je povolen pouze v doprovodu místního průvodce. Jak tak chvilku postáváme, vydá se za námi děda, který nás nekompromisně posílá dál podél silnice k hlavní bráně, kde je údajně turistická policie, které se máme zeptat jak se dostat dovnitř. Dorazíme na místo a vidíme nápis Office du Tourisme. Kolem turistické kanceláře posedává asi deset sedmdesátníků a ptáme se lámanou francouzštinou, jestli můžeme dovnitř. Jeden se nás hned ujímá a omlouvá se, že neumí anglicky, ale že bohužel dnes tam nikdo jiný není. To nám nevadí, hlavně, když se dostaneme dovnitř. Pán svolí s tím, že nás provede starým městem. Procházíme úzkými uličkami a hned z kraje nás upozorňuje na základní pravidla chování: fotit můžete, ale pouze architekturu, rozhodně ne lidi; nekouřit; nemluvit nahlas; nevzdalovat se od průvodce; být decentně oblečený – pravidla respektujeme (až na pár nenápadných fotek), a tak se vydáváme na prohlídku. Průvodce nás seznamuje s místním životem a francouzsky vykládá o historii města. Chápeme, že Ben Isguen je nejposvátnější ze všech místních starých měst, ale ne nejstarší. Procházka úzkými uličkami trvá asi dvacet minut, déle by se tu cizinci neměli zdržovat. Uvnitř hradeb nesmí žádný cizinec strávit noc. Jak upozorňuje cedule u hlavní brány: návštěvníci jsou vítaní, ale staré město není turistická atrakce.

Na konci prohlídky se starého průvodce ptáme, co jsme dlužni s jeho odpověď je typicky alžírská: „nic, jsme rádi, že jste přišli..“ Přitom nás právě provedl památkou zapsanou na seznamu UNESCO..

Po prohlídce Ben Isguen se vydáváme pěšky dál asi tři kilometry, než dorazíme do dalšího z pěti posvátných měst Kasr Bounara, které není tak známé. Když už se nějací turisté do této oblasti vydají, navštíví většinou Kasr Ben Isguen a Kasr Ghardaia a ostatní stará města vynechají. Kasr Bounara se před námi najednou zvedá prudce do kopce a vědomi si, že pro návštěvu města bychom měli nejdřív najít průvodce, hledáme turistickou kancelář. Žádnou ale nevidíme a tak po chvíli zapadneme branou za zdi města, kde bychom sami neměli co dělat. Procházíme se úzkými uličkami, potkáváme ženy zahalené v pláštích odhalující jedno oko a vystoupáme až na vrchol kopce k typické místní mešitě s minaretem se čtyřmi „zaječími uchy“. Když se vracíme zpět, narazíme na skupinku třech francouzských turistů doprovázenou dvěma mladými průvodci. Procházíme kolem a zdravíme, ale po chvíli na nás jeden z průvodců volá a ptá se, kde máme svého průvodce. Omlouváme se a snažíme se vysvětlit, že jsme se snažili najít turistickou kancelář, ale nepovedlo se nám to a tak jsme se vydali do města sami. Mladík nám laskavě vysvětluje, že to sice chápe, ale není to omluva a jako řešení nabízí, že se připojíme k jeho skupině francouzů. Přidáme se tedy k nim a nakonec toho nelitujeme. Průvodce mluví dobře anglicky a je místní, takže nám vysvětluje, jak funguje zdejší život a zvyky. Když potkáme další zahalenou ženu, která kouká na svět jen jedním okem, vidíme, že našeho průvodce zdraví a prohodí s ním pár slov. On nám pak vysvětluje celý princip téhle tradice.

Ta žena, která ho oslovila byla jeho teta. On by neměl šanci ji na ulici poznat, ale ona jeho ano. Žena díky tomu může oslovovat muže, ale muži ženy ne. I kdyby chtěli, zahalení žen jim v tom brání. Ženy jsou tedy chráněny před nechtěnou pozorností a samy si vybírají, koho chtějí oslovit a s kým se bavit. Mozabité se tímto způsobem bránili přehnané aktivitě mužů v jejich přirozené snaze dávat se do řeči s cizími ženami. Z pohledu naší kultury je to těžko představitelné, ale má to svojí logiku

Naši dva mladí průvodci nás nakonec pozvali i k sobě domů, abychom viděli jejich tradiční obydlí. My muži jsme mohli jen nakouknout a ženy z naší skupiny se dokonce setkaly s mozabitskými ženami bez pláště..

Když jsem si před cestou do oblasti Ghardaia četl o místních obyvatelích a jejich zvycích, často jsem narážel na výrazy typu „radikální nebo ultra-konzervativní“. Ve skutečnosti jsou to ale jenom lidé, kteří takhle žijí už stovky let a navzdory globalizaci se snaží udržet si svůj způsob života a zvyky. Nikomu ho nevnucují a dokonce jsou velmi otevření cizincům, ke kterým jsou tolerantní a nabízejí dobrovolně pohled pod pokličku jejich světa za předpokladu dodržování pár základních pravidel. Ačkoliv jsem si pár zakázaných snímků žen zahalených v bílých pláštích s jedním odhaleným okem udělal, nebudu je zveřejňovat a spíš doporučím se do Sahary vydat, pokud tuhle kulturu chcete poznat.

Loučíme se s našimi průvodci i trojicí francouzských turistů a vydáváme se směrem k hlavnímu městu stejnojmenné oblasti Ghardaia s představou, že tam to bude největší pecka, protože tam se vydávají všichni turisti. Dorazíme na malé náměstí pod samotným městem a víme, že už je pozdě na prohlídku samotného Kasru. U turistické kanceláře potkáváme průvodce, který nám oznamuje, že máme přijít zítra ráno. Vracíme se tedy na náměstí, na kterém se nachází tradiční trh místních obchodníků, kteří zde prodávají lokální výrobky a zemědělské produkty – hlavně skvělé datle a oříšky. Po chvíli se s námi dá do řeči mladík z jednoho obchodu a slibuje nám sehnat průvodce ještě na dnešek a odvede nás do jednoho z mála obchodů se suvenýry, kde se nás ujímá majitel obchodu a zároveň licencovaný průvodce. Absolvuje s námi dvaceti minutovou procházku úzkými uličkami starého města až na vrchol k mešitě. Nakonec nás vezme ještě na střechu svého obchůdku na náměstí, odkud je krásný pohled na celé starobylé město. Slibujeme mu, že si poslední den přijdeme koupit pár suvenýrů a stopujeme si taxi, aby nás odvezlo zpátky do naší oázy.

Celá oblast Ghardaia a okolí je významná hlavně svým kulturním a historickým dědictvím a cizinci, kteří se sem vydají, by rozhodně neměli ošidit návštěvu všech svatých měst a poznávání místních obyvatel. Měli jsme ale dost času a chtěli jsme se jeden den vydat i do nitra pouště, když už jsme byli na Sahaře, a užít si písečné duny a nějakou tu zábavu v poušti. Zaplatili jsme si proto za osm tisíc dinárů řidiče na celý den, aby nás vzal do nitra Sahary. Dopadlo to tak, že nás odvezl asi 60 km jižně od Ghardie do oploceného areálu, kde byla možnost si na krátké dráze zajezdit na čtyřkolkách a vyzkoušet sandboarding na miniaturních dunách. Zpětně hodnoceno to byla si jediná turistická past, do které jsme se během naší cesty po Alžírsku chytli, ale aspoň jsme moudřejší.

Večer jsme si ještě užili trochu nervů, když nám nezbývala hotovost na zaplacení ubytování, kde nepřijímali karty a odmítli poslání peněz na účet. Ve městě Ghardaia je asi 15 bankomatů. které jsme postupně obíhali, ale žádný nepřijímal zahraniční karty Master Card ani Visa. Už jsme přemýšleli o tom, že jeden z nás bude muset letět vybrat do Alžíru a pak se vrátit.. Podařilo se nám vybrat až v úplně posledním. Takže když budete potřebovat v Ghardii bankomat, jděte rovnou do Arab Gulf bank!

Brzy ráno jsme se letadlem přesunuli zpět do hlavního města Alžír, kde nás čekal poslední den a noc před odletem domů. Alžírská metropole na vás dýchne atmosférou starých koloniálních časů. Francouzi si město vybudovali k obrazu svému a najdete tu široké bulváry a nábřeží, ohromné parky, honosné secesní budovy s bílou omítkou, ale vše pomalu ohlodává zub času a město chátrá. Domy se rozpadají, špína a odpadky jsou všudypřítomné. Když se ale v myšlenkách přenesete zpátky v čase a představíte si město v dobách největšího rozkvětu, tak se vůbec nedivíte, že se Francouzi Alžírska tak zarytě nechtěli vzdát..

A tím se s Alžírskem loučíme – s pocitem jednoho z nejsilnějších cestovatelských zážitků, které jsme kdy prožili. Alžírsko se vám dostane pod kůži. Nenarazíte tu na prvoplánově krásná místa, dostat se sem není úplně jednoduché a cestovat v této zemi individuálně vyžaduje dost příprav a možná i trochu odvahy, ale rozhodně to stojí za to! Sedáme na letadlo a míříme domů – i s nejlepším suvenýrem, jaký si z cest můžete odvézt!