Můj jordánský příběh

11. září roku 2011 (datum je čistě náhodné) jsem se po více než dvaceti letech vydal do Jordánska objevovat své kořeny. Narodil jsem se v Praze čtyři roky před pádem komunismu české mámě a jordánskému tátovi a část svého raného dětství jsem strávil v Jordánsku. Pak jsem na tuto zemi skoro zapomněl, abych ji v dospělosti znovu objevil. A o tom bych chtěl vyprávět.

Ze svého dětství v Jordánsku si toho moc nepamatuju, bylo mi opravdu málo. Pamatuju si ale byt, ve kterém jsme bydleli, sousedy a děti s nimiž jsem si hrál na dvorku a jejich neuvěřitelné nadšení, když napadlo pár centimetrů sněhu, a taky návštěvy početného příbuzenstva na venkově. Pamatuju si i rozestavěnou chatu, kterou se táta rozhodl vybudovat ovlivněn fenoménem českého chatařství. Jen ty lesy s houbami v okolí chyběly a místo nich byla jen kamenitá polopoušť. Vzpomínky jsou to ale moc pěkné. Znám taky vyprávění o dobrodružné cestě autem z Prahy do Jordánska v mých dvou letech. Jak to tak ale v životě bývá, kulturní rozdíly udělaly své a z Jordánska jsem se s mámou vrátil sám a vyrůstal jsem v Praze. Na své jordánské kořeny jsem pomalu zapomínal a jediné, co mi je připomínalo, bylo moje jméno a vzhled. Arabštinu, se kterou jsem se na úrovni několikaletého dítěte do té doby domluvil, jsem taky rychle zapomněl a stal se ze mě naprosto běžný Čech.

A protože tenhle blog je především o cestování, tak se přesuneme o více než dvacet let do roku 2010, kdy mi do života zasáhly sociální sítě. Na Facebooku mě z ničeho nic oslovily jakási Yara a Tamara, které mi napsaly, že jsou moje nevlastní sestry. Bylo jim 15 a 13 a ovládaly angličtinu na takové úrovni, jaké se většině českých dětí v jejich věku ani nesní. Když jsem si uvědomil, že to není žádný vtip a opravdu si píšu se svými sourozenci, přišlo mi to najednou strašně vzrušující. Poprvé po mnoha letech jsem mluvil i s tátou, na kterého jsem měl jenom matné vzpomínky a pomalu ale jistě bylo jasné, že se do Jordánska musím vydat. Trvalo to přesně rok než k tomu došlo. Ve chvíli, kdy mě moje jordánská rodina poprvé oslovila, jsem právě dokončil vysokou, našel si stálou práci i když jsem se na cestu těšil, tak jsem měl zároveň i jisté obavy. Sice jsme si od té doby hodně psali a volali, ale to je přece jen něco jiného než tam přijet a strávit najednou s nevlastními sourozenci (kromě sester tam byl ještě devítiletý brácha Jawad) tátou, kterého si sotva pamatuju, a jeho ženou z ničeho nic několik týdnů pod jednou střechou v cizí zemi a kultuře. Není to prostě krátká návštěva, kdy víte, že když to bude nepříjemné, tak se jednoduše rozloučíte a hotovo. Asi jsem to podvědomě trochu odsouval a jednou jsem plánovanou cestu i zrušil, ale zvědavost a touha po dobrodružství a poznání mých kořenů mi nakonec nedala a rok od prvního kontaktu už jsem seděl v letadle směr Jordánsko se zpáteční letenkou za tři týdny.

A tím začalo moje (znovu)objevování Jordánska. Objevte Jordánsko sami s naší cestovní kanceláří!

Cesta začíná

Před devíti lety do Jordánska nelétaly žádné přímé spoje a proto přestupuju v Istanbulu, kde mám asi 4 hodiny času. Mám pocit, že to byl asi nejdelší přestup v mém životě. Byl jsem nervózní ze setkání s tátou i sourozenci, nevěděl jsem, co mě čeká a navíc to byla moje první samostatná cesta mimo Evropu. Naštěstí byla na istanbulském letišti příjemná kuřárna, kde jsem strávil většinu času a taky jsem si celou dobu psal se svojí kamarádkou z dob jordánského dětství Emelií. To je holka v mém věku, která je dcerou ruské mámy a jordánského táty a se kterou jsem si jako malé dítě hrál v Jordánsku na dvorku a naše mámy se kamarádily. Na rozdíl ode mě tam ale zůstala a tak se z ní vlastně stala Jordánka s ruskými kořeny, kterých je tam spoustu. Celou dobu mě ujišťovala, že mě nečeká nic hrozného a naopak se můžu těšit na samé příjemné zážitky a navíc mi slíbila, že kdybych nechtěl zůstat u svojí rodiny, tak můžu být u nich, protože jsem vlastně pořád blízký rodinný přítel. Tak jsem se tedy nebál, ale lehce nervózní jsem byl stále.

Letadlo z Istanbulu do Ammánu nakonec odletělo i se mnou a už nezbývalo nic jiného než čekat, co mi moje jordánské dobrodružství přinese. Přistál jsem v Ammánu. Samozřejmě jsem si před odletem načetl spoustu informací o Jordánsku, arabské kultuře, zvycích, náboženství a do toho jsem byl v každodenním kontaktu se svými sestrami, které se zdály být jako normální pubertální holky z Evropy. Po přistání a výstupu z letadla na mě hned čekal chlapík s cedulkou s mým jménem a provedl mě vízovými formalitami – takové privilegium jsem pak už nikdy neměl. A pak už přišel ten okamžik, kdy jsem sjížděl po eskalátoru do příletové haly a tam stálo asi dvacet lidí, kteří tam čekali jen kvůli mně. Od samotné blízké rodiny přes různé tety, strýce, bratrance, sestřenice až po zvědavce, kteří jen chtěli vidět toho Omara, syna Abú Omara (označení pro otce prvorozeného syna „Abú“) z Prahy. Byl to docela zvláštní pocit, ale zároveň to rozbilo ledy, protože když se na vás vrhne tolik lidí, tak nemáte čas přemýšlet a jen se se všemi vítáte.

Po úvodních vítačkách jsem nastoupil do auta k tátovi a sestrám a odjeli jsme do Madaby, kde bydlí, což je malé město blízko letiště a hlavního města. Něco jako Beroun u Prahy. V tu chvíli nebyl moc čas na nějaké velké rozhovory a spíš jsme si povídali o tom, jaká byla cesta, jak se kdo má a jaké je zrovna počasí v Praze (prší a na září docela zima – 15 stupňů) a v Jordánsku (neprší a na září docela horko – 40 stupňů. Bylo mi řečeno, že doma je přichystané teprve to pořádné přivítání a dorazí všichni včetně těch, kdo nemohli přijet na letiště. Uvítání bylo opravdu velkolepé a přesně v jordánském stylu – hodně jídla a spoustu lidí, kteří se postupně objevovali bez pozvání, jen aby se na mě podívali a zase odjeli. Až později jsem zjistil, že takhle to tam prostě chodí. To že mám přijet věděl celý klan, protože taková událost jako je příjezd prvorozeného syna se prostě nedá utajit a na nějaké pozvánky se v arabské kultuře nehraje. Jednoduše kdo shledá za zajímavé se někde u příbuzných objevit, tak je pohoštěn bez jakýchkoliv rozpaků a moje přítomnost po tolika letech byla rozhodně důvodem k návštěvě. Tak se stalo, že jsem se hned první večer seznámil se všemi příbuznými, přičemž většinu jejich jmen jsem neměl šanci si zapamatovat, a dostal jsem hned z kraje intenzivní lekci z arabské kultury, zvyklostí a pohostinnosti. Zážitků prvního dne bylo spoustu, ale už jsem věděl, že se mi Jordánsko dostává pod kůži.

Ulehám ke spánku v dětském pokoji, který patří Jawadovi, mému devítiletému bráchovi, který byl chudák odstěhován na gauč. Nemůžu usnout, protože mě žerou komáři a jsem plný zážitků. Už se ale ničeho neobávám a těším se na následující tři týdny, které tu mám strávit.

Jak už jsem psal, před odletem do Jordánska jsem byl prakticky v dennodenním kontaktu se ségrami Yarou a Tamarou, s bráchou Jawadem, s kamarádkou z dětství Emelií a taky se sestřenicí Halou. Ti všichni mluvili velmi dobře anglicky a hlavně díky nim jsem získal spoustu informací, jak to u nich funguje. V podstatě mě měla čekat vcelku normální, středostavovská, jen trochu rozvětvená rodina, kde se všichni hodně navštěvují a tak to i bylo.

Jedeme se podívat na Omara

To byla věta, kterou jsem první tři dny slyšel od vchodových dveří prakticky neustále. Všichni příbuzní, kteří se do baráku nevešli hned první večer na uvítací oslavu si mě přijeli omrknout, dali si kafe, zeptali se mě, jak se mám a zase odjeli. Většinou se tvářili ohromě dojatě, že mě vidí a někteří přivezli i dárky. Přestal jsem je brzy počítat, ale bylo jich fakt hodně. Bylo to dost hektické a neměl jsem šanci si je všechny zapamatovat, ale měl jsem pocit, že někteří se vraceli opakovaně – asi se ujistit, že jsem fakt přijel. Nestěžoval jsem si, ta pozornost byla docela příjemná a připadal jsem si jak místní celebrita, ale už jsem se těšil až taky poznám kromě samotného domu a všech příbuzných i něco z Jordánska a to se konečně stalo.

Jedeme na piknik k Mrtvému moři

Kromě sourozenců a Haly si se mnou před mým příjezdem začalo dopisovat i několik bratranců a sestřenic. Bohužel většinou uměli anglicky jen „Hello, how are you?“ a naše konverzace se točily v kruhu kolem tohoto tématu. Ze slušnosti jsem je ale udržoval.

A tak se stalo, že dva z těch bratranců (Anwar a Mutasem) za mnou čtvrtý den přijeli s tím, že mě večer vezmou k Mrtvému moři a užijem si trochu legrace (we have some fun, říkali, tak jsem to tak pochopil). Říkal jsem si, že to může být fajn, jen jsem si nebyl jistý, jestli si úplně pokecáme vzhledem k mé tehdejší nulové znalosti arabštiny a jejich chabé angličtině, ale proč ne. Navrhoval jsem, že vezmeme holky, aby mohly překládat, ale nějak s tím nesouhlasili, prý si vyrazíme jako chlapi sami – no dobře.

K večeru mě vyzvedli a jeli jsme nejdřív do města koupit maso, chleba, zeleninu a dokonce pivo, abychom si u moře udělali barbecue. Trvalo to strašně dlouho, protože v každém obchodě se kluci rozhodli, že budou prodavačovi vyprávět, že jsem jejich bratranec z Čech a že jsem přijel po tolika letech a že jedeme spolu ven a že si užijeme legraci. Aspoň tak jsem to chápal, protože na mě vždycky ukazovali a prodavač uznale pokyvoval.

Po dvou hodinách jsme se konečně spustili serpentinami dolů z Madaby k Mrtvému moři a dorazili jsme na pláž. Při kontrole batohů nám strážci zabavili piva, ale zbytek nechali. Kluci se mi omlouvali a snažili se mi vysvětlit, že oni vlastně moc nepijou, ale ty piva brali pro mě, když jsem z těch Čech. Můj táta jim prý říkal, že se to u nás pije pořád.

Strávili jsme nakonec u Mrtvého moře na pláži asi šest hodin a do Madaby jsme se vrátili kolem třetí ráno. Ugrilovali jsme si maso, zaplavali si, vykouřili vodní dýmku a bavili jsme se o tom, že je i v noci pořád horko. Hlubší konverzaci nám jazyková bariéra neumožnila, ale bylo to vlastně docela fajn a byl jsem rád, že jsem po těch třech hektických dnech mohl trochu vypnout a užívat si Mrtvé moře ve společnosti svých bratranců, kteří se opravdu snažili, aby mi dopřáli pěkný zážitek.

Návštěva domu, kde jsem vyrůstal

Ze svého dětství v Jordánsku si, jak jsem psal, moc nepamatuju, ale přesto si vybavuju bytovku, kde jsme bydleli. Byl to takový panelák uprostřed kamenité pláně a před ním plácek, kde jsem si hrál s dětmi od sousedů. S kamarádkou Emelií jsme se předem domluvili, že se v Jordánsku setkáme poprvé právě před tímhle domem, kde jsme oba vyrůstali. Domluvili jsme si hodinu a já si na mapě nechal ukázat, jak se tam dostanu. Přesně v určený čas jsme se sešli. Z auta vystoupila vysoká blondýnka, která rozhodně nezapřela svůj ruský původ. Přestože jsme se neviděli přes dvacet let, bylo shledání docela dojemné. Měli jsme na sebe oba hezké vzpomínky. Samotný dům mě ale zklamal. Když jsme v něm bydleli, byla to pěkná novostavba, kde žili především cizinci a smíšené rodiny a byl v pěkném stavu a dobře opečovávaný. Teď jsem ale místo toho našel prakticky vybydlený činžák bez vchodových dveří se spoustou odpadků kolem. Vešli jsme i dovnitř a vystoupali do horních pater, ale nic už mi nepřipomínalo moje vzpomínky z dětství.

Vyrazili jsme radši do města do restaurace, vypili dost vína a povídali jsme si dlouho o našem dětství i životech. Emelia měla za čtyři týdny svatbu, brala si Američana ruského původu, kterého viděla dohromady asi třikrát a seznámili se na Facebooku. Po svatbě, která se měla konat v Jordánsku u Mrtvého moře, se za ním měla přestěhovat do Spojených států. Už měla vše připravené a dokonce dostala nabídku práce u FBI. Ani se nedivím, kombinace plynulé angličtiny s arabštinou a ruštinou jako rodnými jazyky musí být pro federální policii USA dost zajímavá. Večer uplynul a my se domluvili, že se určitě ještě sejdeme, než odletím.

A jak to bylo dál?

Mohl bych popsat stovky stránek, ale nechci vás nudit :). Do Jordánska jsem každopádně začal jezdit pravidelně, prakticky 2x ročně na měsíc. Dnes už mě tam překvapí máloco. S kulturními rozdíly jsem se vyrovnal. Když totiž člověk jede někam na dovolenou na 2 týdny, připadá mu většinou tamní kultura fascinující, tajemná, exotická a často lepší než ta naše. Jenže když někde v cizí zemi pak žijete, nebo tam jezdíte pořád, začne vás spoustu věcí štvát:

Proč tohle nefunguje? Proč všechno tak trvá, proč nemůžete říct na rovinu „ne“ a nechodit okolo horké kaše, proč se zase mění plány, proč zase musela přijít neohlášená návštěva, zkrátka samá proč a frustrace. Pak ale přijde bod zlomu, se vším se smíříte a začne brát věci jednoduše tak, jak jsou. A přesně takhle jsem to měl i s Jordánskem a mojí znovuobjevenou rodinou. Dneska můžu říct, že vždy nemůžu dočkat, až zase budu sedět v letadle a přehodím se do módu jordánské kultury.

A mám obrovskou radost, že mohu Vás, naše zákazníky touhle fascinující zemí provázet!