Cestopis: zapomenuté Alžírsko část 2.

S plnými břichy a s výslužkou se vydáváme do města Constantine. Tentokrát je cesta krátká a po nové dálnici, za kterou by se nemuseli stydět ani v Německu, i pohodlná. Při příjezdu do města je vidět, že do jeho infrastruktury bylo v posledních letech investováno nemálo prostředků. Jednotlivé městské části propojují víceproudé magistrály a také nové tramvajové tratě. Nejspíš to souvisí i s tím, že Constantine byla v roce 2015 hlavním městem arabské kultury. Její historie sice sahá 2500 let zpět, ale na architektuře to vidět není. Vandalové (myslím ten národ) tu totiž zničili původní římskou zástavbu, kterou později nahradili Byzantinci. Jejich domy potom zbourali Osmané a ty nakonec Francouzi. I za francouzské kolonizace si ale město, na rozdíl od těch pobřežních, zachovalo spíše arabský charakter a místní obyvatelé byli údajně tak hrdí, že místo aby se podvolili evropské nadvládě, vrhali se raději z hlubokých útesů rokle, které město doslova půlí vedví. Mosty, od starých po moderní, i lanovka spojují obě části přes kaňon hluboký dvě stě metrů. Výhledy tu jsou opravdu dramatické a i když ani jeden z nás netrpí závratěmi, je nám po chvíli ze všech těch výšek, nebo lépe řečeno hloubek, už docela špatně a lehce se nám motá hlava.

V Constantine zůstaneme tři noci a kromě samotného města vyrážíme i na výlety do okolí. Nenecháme si ujít římské město Tiddis, které je položené v krásné krajině na vrcholu kaňonu. Poprvé nám trochu prší, ale i tak je vlastně moc hezky. Vyrážíme taky k termálním pramenům Hammam Meskoutine, které vytvořily působivé vápencové útvary. Přírodní horká voda se tu normálně využívá k lázeňským účelům, ale celé místo zrovna procházelo rekonstrukcí. U vyvěrajících pramenů potkáváme první a poslední turistické naháněče v celém Alžírsku, kteří mají vyděšené pávy na řetězu a nutí vás dost neodbytně udělat si s nimi fotku. Utíkáme raději pryč, ale vidíme, že místní se docela chytají..

Po návratu do Constantine, když začíná vylézat sluníčko, se ještě vydáme na dno a ústí kaňonu a snažíme se najít nejlepší místo, odkud město, vodopády a mosty vysoko nad námi nejlépe vyfotit. Z jednoho polorozpadlého baráčku vyleze asi dvanáctiletý kluk v pantoflích, které mu jsou do půlky chodidel a naznačuje nám, že ho máme následovat. Vede nás bahnem a křovisky až na místo, odkud se nám otevře nádherný výhled na celou scenérii skal, vody a mostů. Sami bychom to místo těžko našli. Tak nějak automaticky čekáme, že chlapec bude chtít nějaký ten bakšiš, ale to bychom nesměli být v Alžírsku. Vesele nám zamává a utíká domů.

Abychom uspokojili profesní zájem mojí manželky, jdeme se ještě projet pár zastávek moderní tramvají. Mě jako laika nejvíc zaujalo to, že první plynně anglicky hovořící Alžířan, kterého jsme potkali, seděl v prodejně jízdenek na zastávce. Pravděpodobně to byl student, ale s bezvadným přízvukem mi skoro omluvně vysvětloval, že Alžírsko je frankofonní oblast a proto to tady s tou angličtinou trochu vázne. Tramvaj sama o sobě je moderní a čistá a v každé, kromě cestujících, cestuje asi pět revizorů. Jednoduše se nezapře, že Alžírsko je lidově demokratická republika a zaměstnaný by měl být každý a za každou cenu.

Po trase tramvajové linky vystupujeme, abychom navštívili nádhernou a honosnou mešitu a na konečné zastávce se jdeme ještě projít do novější části města a narážíme na první podnik, kde podávají vodní dýmky. Uvnitř přes hustý dým není vidět na krok, je tu narváno puberťáky, a my si s chutí jednu dýmku taky vykouříme a tím se s Constantine rozloučíme.

Po snídani míříme dál na jih a čeká nás tak trochu den historie. Nejdříve zastavujeme u Madracenu, hrobky berberského krále, která byla postavena ještě v dobách před Římany. Je tedy stará více než dva tisíce let a zdá se až moc zachovalá. Na wikipedii čteme, že byla dost necitlivě zrekonstruována do podoby, která úplně neodpovídá historické skutečnosti. Stavba vypadá nicméně impozantně a tvoří výrazný solitér v okolní krajině. Na parkovišti nikdo není a brána je zavřená. Nakonec ale z budky vylézá chlapík, který nás pouští dovnitř, žádný vstup nechce. Po krátké zastávce pokračujeme dále a přijíždíme do Timgadu, starého římského města, které je pěkně zachovalé. Tady už pár turistů římské trosky obdivuje, ale rozhodně se nejedná o žádné davy. Navíc je pátek, den volna, takže si dokážeme představit, že ve všední den je tu úplně prázdno. Timgad má zachovalý amfiteátr, paláce, sloupy, lázně, promenády a na jeho půdorysu jde krásně vidět, jak staří Římané svá města plánovali. Zdržíme se asi dvě hodiny a protože máme ještě dost času, rozhodneme se udělat si asi padesátikilometrovou zajížďku do lázní Hammam Essalihine. Fascinující jsou hlavně tím, že je kolem léčivých termálních pramenů postavili už staří Římané a od té doby jsou v provozu. U vstupu se vrátný diví, proč nemáme žádný ručník, ale když vidí, že se jdeme jen podívat, pouští nás dovnitř, samozřejmě zadarmo. Procházíme se po nové kolonádě a rozhodně nemáme dojem, že jsme uprostřed antické památky. Muži a ženy tu mají svoje koupací zóny striktně rozdělené a tak se dělíme i my a každý se jdeme podívat speciálním vchodem dovnitř. Jakmile vejdu, tak se ocitnu u dvou bazénů s horkou vodou, které jsou obklopeny starověkým zdivem a antickými sloupy, ze kterých kluci skáčou do vody. Vedle jednoho z bazénů je dokonce jeskyně, ve které vyvěrá horký pramen a tvoří tak přirozenou saunu, Má to tady docela atmosféru a docela lituju, že jsem si ty plavky nevzal. Na kolonádě se sejdu s Verčou, která mi popisuje úplně jiný zážitek. Místo pro koupele žen rozhodně tak působivé nejsou, nachází se uvnitř nových budov, a jsou to takové tmavé komory, kde se po zemi válí odpadky. Návštěvu lázní zakončíme jak jinak než kávou a vydáme se do cíle naší dnešní cesty, města Batna.

V Batně se ubytujeme v příjemném rodinném hotelu Hazem, kde kupodivu všichni mluví anglicky. Na střeše je dokonce bazén, což je na alžírské poměry docela luxus, ale v prosinci si ho bohužel neužijeme. Samotné město moc zajímavé není, ale na náměstí to večer aspoň docela žije a chvilku se projdeme. Ráno vyrážíme na cestu, čeká nás okruh přes pohoří Auris, bránu Sahary Biskru a návrat do Batny. Musíme poprvé natankovat. Na pumpě si poručím plnou nádrž, za kterou platím v přepočtu 150 korun. Alžírsko je prostě ropná velmoc a litr benzínu tu stojí asi pět korun. My máme navíc nafťák a diesel je dokonce jen za tři koruny. Při vracení auta budeme mít za sebou skoro dva tisíce kilometrů a účet něco málo přes tři stovky.. to by se to jezdilo.. tak jedem.

Pohoří Auris obývají Berbeři a přímo jeho středem vede panoramatická silnice, po které se vydáváme. Přejíždíme sedlo ve výšce kolem dvou tisíc metrů a okolní vrcholky hor pokrývá sníh. Pak pomalu klesáme a cesta se zařezává do hlubokého údolí. Je to opravdu nádherná podívaná. Zastavujeme se v Ghoufi, hlubokém kaňonu řeky, jejíž břehy jsou porostlé vzrostlými palmami a vysoko do skal šplhají opuštěné kamenné domy dávných berberských osídlení. Dalo by se tu hodiny a možná i dny trekovat. Pro místní je to oblíbené výletní místo a celé rodiny tu piknikují. Stačí se ale vydat dnem kaňonu nebo po pěšinkách ve skalách trochu dál a máte celou scenérii jenom pro sebe a přesně to jsme udělali. Po pár hodinách se vydáváme dál na jih do města Biskra, které je takovou bránou Sahary. Před námi se rozprostírají široké lány vyprahlé pouště. Zajíždíme do města a v centru nás překvapuje rozlehlý a zelený park. V místní kavárně si ve stínu vzrostlých stromů vykouříme vodní dýmku, vypijeme kávu, posilníme se domácím koláčem a pokračujeme po dálnici zpět do Batny. Večer si v hotelu konečně dáme tradiční kuskus. v Alžírsku totiž prakticky nenarazíte na restaurace s výběrem tradičních jídel. Místní se přes den stravují na ulici, což znamená šašliky na grilu, kebab nebo grilované kuře, a večer pak doma vaří a večeří v rodinném kruhu. Takže když se vám stane, že vás někdo pozve na večeři, rozhodně toho využijte, jinak moc šancí ochutnat rozmanitou alžírskou kuchyni mít nebudete.